Staří lidé

Nedávno jsem měl možnost natáčet povídání s jedním starým pánem. Že mu bylo už přes devadesát, tím mě upřímně překvapil. Byl čilejší a bystřejší více než hezká řádka mých vrstevníků. Nedávno dopsal knihu vzpomínek vojáka Druhé světové války, její vydání je už nějakou dobu přislíbeno. Poté, co vyšla najevo řada šokujících zjištění o tom, co se také může dít v některých léčebnách dlouhodobě nemocných, jsem si představil tohoto energického pána, jak je vydán na milost a nemilost - tu vyčerpanému a vystresovanému personálu, tu vrchní sestře falšující jeho záznamy o příjmu tekutin. A to třeba jen proto, že by částečně ztratil pohyblivost.

Největší chybou lidí, kteří mají v popisu práce pečovat o předchozí generace v posledních letech a desetiletích života, je předpoklad, že staří lidé už nemají co nabídnout. Tohle východisko je ale fatálním omylem. Asi jim to někdo měl říct. Možná ve škole, snad doma ještě předtím, než do školy chodit začali. Jestli to tedy nevědí, řeknu jim to dnes ráno já.

Za každým starým člověkem je příběh. Prožitky toho, co bylo, toho, co každý z nás v životě zažije, také. První lásky, sliby věrnosti a jejich porušování, děti, vnoučata a nakonec také očekávání toho, že se o ně někdo postará.

Učebnice historie dávají jasně vidět, že lidstvo je nepoučitelné. To ale neznamená, že někteří z nás nemohou být jiní. Není nikde řečeno, že nemůžeme naslouchat vyprávění starých lidí o tom, kde byli a co by v životě udělali jinak. V prvé řadě by to měli dělat ti, kteří s nimi jsou dnes a denně od rána do večera. A to ve svém vlastním zájmu. Možná by se nakonec i oni dočkali nejen bohatšího života, ale možná i mnohem radostnějšího stáří.