Sport ke mně patří, říká Strýcová po konci kariéry a chce zkusit triatlon. Vánoce jsou její oblíbený čas

Báro, definitivně jsi kariéru ukončila na podzim. Už sis vyhodnotila svojí kariéru a co bylo pro tebe to nejvíc, co jsi dokázala?

Myslím, že už ano. Už mám vše uzavřené, nevracím se k tomu. Někdy si na ty momenty zavzpomínám, spíš to jsou ale takové body. Třeba, když jsem vyhrála svůj první WTA turnaj v roce 2011 v Quebécu v Kanadě. To byl jeden velký moment, že na to mám a mohu s těmi holkami hrát.

Jak jsem byla konstantní, to bylo pro mě důležité a neměla jsem propady ve formě. Možná když jsem z juniorek vstoupila do ženského tenisu, tak tam byl propad obrovský, ale pak jsem to nějak držela do 24. roku. Pak olympiáda, Fed Cupy, Wimbledon byl pro mě nejdůležitější turnaj, na kterém jsem uspěla a strašně si přála uspět. Na to jsem strašně dlouho čekala a přišlo to. Už jsem ani nedoufala, že to přijde a uspěla jsem tam až ve 33 letech a jsem strašně ráda, že se mi to povedlo.

Grandslamy jsi hrála už jako juniorka. Dokázala sis tehdy představit, co tě čeká za ty roky, které přijdou a co všechno zažiješ?

To jsem si představit nedokázala, ale spousta lidí okolo mě si to představit dovedla. Spousta lidí na mě vyvíjela i tlak. Nemyslím rodina, ale agenti kolem nás, když jsem se stala světovou juniorskou jedničkou. Budoucnost pro mě byla trochu nalajnovaná, ale výhoda pro mě byla, že jsem hrozně chtěla uspět, hrát na grandslamech a být dobrá. Dostat se do stovky, padesátky a když jsem byla v padesátce, tak do třicítky. I když tam tlak byl, tak jsem to sama strašně chtěla a vyvíjela ho na sebe taky. Bylo jasné, že budu hrát tenis, ale že to vyjde takhle, to jsem nečekala.

A že se to nakonec povedlo byl výsledek tvrdé práce, nebo to bylo víc o talentu, či štěstí?

Talent je hezká věc a nějaký jsem asi měla, nebo takovou chytrost na kurtu. Jsem ale člověk zarputilý a hodně makám a ráda trénuji. Vím, že to bez tréninku nejde a tu bolest, která tam je, tu jsem měla ráda. To je hrozně důležité a čerpala jsem z toho celou sezonu. Víc, než talent je důležité, aby člověk nepadal na mysli a věřil v to, co dělá a že to dělá dobře. Mít kolem sebe taky dobré lidi je důležité.

Čtěte také

Byla to jízda. Jsem vděčná za to, jak se mi turnaje na konci kariéry povedly, hodnotí Strýcová

Odešla jsi z tenisu vyrovnaná a spokojená?

Dobrá otázka. Když to ukončila na US Open, tak jsem tam měla momenty, že jsem si říkala, že jsem na to pořád měla a není to škoda? Trvalo to ale pár dní, spíš mi to bylo líto, že odcházím z toho tenisového světa. Pak jsem ale přijela domů a viděla, jak to bylo všechno náročné těch pár měsíců. Představa, že bych to dělala další dva, tři roky, to bylo pro mě nepředstavitelné a hned jsem v hlavě měla, že to nechci. Jsem za svojí kariéru vděčná a spokojená.

Chtěla jsem to ukončit sama

Po narození syna Vincenta už jsi ve sportu nepotřebovala nikomu nic dokazovat. Co bylo tou nejzásadnější motivací se ještě jednou vrátit?

Nejdůležitější bylo si to ukončit sama v sobě, že se dokážu znovu připravit a dostat do formy. Končila jsem za covidu, byla jsem těhotná, takže ty věci dvě rozhodly za mě. Já jsem si to ale chtěla ukončit sama, bylo to důležité pro můj tenis i pro mě, že jsem chtěla znovu zažít lidi na kurtě tleskat, ale i netleskat. Hlavně zažít, že tam bude někdo sedět a zažít znovu Wimbledon. Rozhodla jsem se půlroku před tím, že se vrátím do toho Wimbledonu. Vrátila jsem se dřív, protože trénink už byl strašně dlouhý a já jsem potřebovala hrát a vyhrávat.

Pro mě byl návrat po narození dcery novou výzvou. Byla to pro tebe taky výzva, že nešlo jen o výhru, ale o návrat?

Měla jsem to úplně stejně, jen se vrátit. Je hrozné říct, že jsem se chtěla zúčastnit a už neřešit, že tam chci vyhrát. Už to pro mě nebylo nejdůležitější, ale věděla jsem, že je tam Vincent. Vlastně se mi takhle lehce nikdy nehrálo, když se mi narodil syn a šla jsem na kurt. Byl to pocit, že si jdu zahrát, chci si to užít a bylo mi jedno, jestli vyhraju, nebo ne.

Před prvním zápasem byla dlouhá a bolavá příprava. Zapochybovala jsi někdy nad tím, jestli to bylo správné rozhodnutí?

Několikrát a měla jsem i kousek od toho s tím seknout. Bylo to strašně náročné, protože jsem si vybrala cestu bez chůvy, pomáhaly mi moje máma a druhá babička. Bez nich by to nešlo. Neměla jsem zpětnou vazbu, jak vlastně hraju? Já nevím, v tréninku je to dobrý, ale není to ostrý zápas, takže to zjistím až na kurtě. Snad nebudu špatná, marná a nedostanu 6:2 a 6:1. Věděla jsem ale, že jsem fit a že to vydržím dlouho. Na kurtě to vydržím fyzicky a to mě drželo, že nevím, jestli jsem připravená herně, ale fyzicky určitě.

Tenis je hodně o koncentraci. Neutíkaly ti někdy myšlenky z kurtu k synovi, když měl třeba rýmu? Nebo sis naopak na kurtu odpočinula od běžných domácích povinností?

Zpočátku to bylo složité, protože Vincent na mě byl hodně napojený, závislý. Takže odjezdy na tréninky byly náročné, bylo to s brekem a slzy tam byly. Říkala jsem si, jestli to mám zapotřebí, že si jedu hrát tenis on tady brečí. Pak se to ale uklidnilo a bylo to spíš tak, že jsem se těšila, že ten čas je pro mě a že si to jdu na trénink užít. Někdy jsem měla ale pocit, že jsem si říkala, že mám dvě hodiny volného času a využívám ho k tomu, že abych se mordovala a byla úplně vyřízená? Pak ale večer jsem si říkala, jo, to byl dobrý trénink. Já jsem vlastně trénovala strašně málo, oproti tomu, co jsem trénovala dřív, ale mnohem kvalitněji.

Syna si brala i na zápasy. Jaké to bylo? Neulítával ti pohled na něj a nebralo ti to koncentraci, nebo to bylo naopak za odměnu?

Byl tam občas, protože pak už to nevydržel a řval po mě. Pak už jsem ségře nebo mámě říkala, aby tam s ním nechodili, protože mě ten zrak na něj utíká a i ty myšlenky, a to nechci. Byl tam třeba na jeden gem, ale pak věděli, že už musí jít pryč, protože jsem to neměla ráda.

Po US Open jsi oznámila, že jsi znovu v jiném stavu. To jsi tedy musela otěhotnět těsně potom, nebo jsi to měla takto ideálně naplánované?

Naplánované to úplně nebylo, protože těhotná už jsem byla na US Open, což jsem sama nevěděla a zjistila to až týden po tom. Šlo to krásně po sobě, ale naplánované to nebylo.

Kdybys věděla, že jsi těhotná, hrála bys v pohodě, nebo by to ovlivnilo tvůj výkon?

Jelikož se mi to stalo už s Vincentem, to jsem zjistila na Australian Open a tam mě to ovlivňovalo dost. Bylo to ale první dítě, nevěděla jsem, jestli se nemůže nic stát. Teď by to bylo asi jednodušší, protože jsem věděla, že ne. Asi bych to měla v hlavě, ale ne tolik, jako s prvním synem.

Jednoznačným vrcholem tvé rozlučkové sezony byl Wimbledon. Na US Open ale musela Markéta Vondroušová ze soutěže v deblu odstoupit. Jak moc tě to mrzelo a co se v tobě odehrávalo?

To byla hrozně blbá situace pro nás obě. Ona hrála ten den singla, tam se zranila a já viděla ten zápas a viděla, že se s něčím trápí, tak jsem to trochu tušila. Po zápase mi psala smsku, daly jsme si sraz ve fitness, kde mi říkala, že ji to strašně mrzí, ale že jí to hrozně bolí a nemůže hrát. V ten moment jsem to chápala a bylo vše jasné, protože ona měla před sebou čtvrtfinále v singlu. Zpětně mě to mrzelo, ale nedalo se s tím nic dělat. Takové věci se dějí, ona měla možnost jít v singlu daleko, tak jsem s tím do toho šla.

Byla v tom taková symbolika, protože ona byla čerstvá vítězka Wimbledonu. Bylo to hrozně hezky poskládané.

Ano, proto jsem to tak chtěla. Hrály jsme spolu skvěle už na Australian Open v roce 2017, takže jsem si řekla, proč teď neuzavřít svůj tenisový život i wimbledonskou vítězkou v singlu, já v deblu a zahrajeme si US Open. Jsem ráda, že jsme hrály ty dva zápasy, hrály je spolu a že to takhle vyšlo a nevyšlo.

Už se ti poskládalo v hlavě, co ti bude z tenisového života nejvíce chybět? Je to ten řád a že je vše poskládané?

Ano, to mi chybí už teď. Jsem takový člověk, mám ráda vše poskládané, mít tam bolest, tréninky a večer být unavený, to je hrozně hezký pocit. Teď to ale není a je to pro mě někdy mentálně náročné se sžít s novým životem, že ten život teď není jen o mě. Je to ok, ale někdy je to prostě složité a někdy mám dny, kdy se s tím musím prát.

Už sis stihla promyslet čím bys tuhle chybějící část života chtěla do budoucna nahradit?

Chtěla bych strašně zkusit triatlon, protože tam je to taky o tom, že to bolí.

Jako pro radost, nebo závody?

Závody, ale musím se nejdřív naučit dobře plavat, dobře jezdit na kole. To by mě bavilo, jestli na to mám psychicky a fyzicky se připravit. Je to ale hrozný žrout času. Chtěla bych se vrátit zpátky do sportu, běhat. Sport ke mě patří, je to můj život a droga důležitá pro mojí psychiku.

S tenisem tedy do budoucna ve formě trénování, či hraní exhibic?

Trénování by mě bavilo, ale záleží co a jak. Cestování tam úplně nevidím. Baví mě dělat tenisové kempy pro malé děti, takže u toho zůstanu.

Pála je výborný diplomat

Báro, ty jsi součástí úžasné české ženské tenisové generace: Petra Kvitová, Karolína Plíšková, Lucka Šafářová, Andrea Hlaváčková...měla ta vnitřní česká konkurence vliv na váš tenisový vývoj, nebo je to tak individuální, že si každá jedete to svoje?

Spíš to druhé. Tenis je tak strašně individuální, ale na Fed Cupu jsme se uměly hrozně spojit a jít si za tím. Měly jsme a máme výborného kapitána, který uměl s každou z nás mluvit. Je to výborný diplomat, protože je složité mluvit s pěti ženskými, které jsou každá jiná a každé se nelíbí něco jiného. V tom týdnu to byla taková parta.

Jak moc složité je na těchto turnajích upozadit osobní ego? Každá jste mohla hrát to, v čem jste se cítily nejlépe? Byl Petr Pála tím diplomatem, co ohladil hroty?

To určitě byl. Co jsem ale hrála ty Fed Cupy já, tak já jsem hrozně týmový člověk a bylo mi jedno, jestli budu hrát. Když už jsme byly vybrané, tak nás v týdnu sledoval, jak kdo trénuje, jak se cítíme, mluvil s námi, jestli se na to cítíme, nebo jsme nervózní. Ani jedna z nás se nehlásila, že bude hrát, prostě jsme to nechaly na Petrovi. On to z nás i cítil a dělal taková rozhodnutí.

Horší bylo, když pak vybíral tým a jednou mi řekl, že v semifinále nebudu. Zrovna jsem byla v Linci, to jsem oplakala a mrzelo mě to. Když už jsme ale v tom týmu a ten týden se hraje, on vybírá, kdo bude hrát, tak jsme situaci, že někdo hraje a někdo ne, tak to nebylo nikdy vyhrocené.

Jaké to je nastupovat na velkém turnaji proti Češce? Je to stejné, jako kdyby tam hrál někdo jiný, nebo jsou tam osobní ambice, být nejlepší v Česku, jsou něčím navíc?

Pro mě to bylo stejné, jako kdybych hrála proti Američance. Když to byla moje kamarádka Lucka Šafářová, tak to bylo jiné, ale nebylo to tak vyhrocené. Šla jsme tam a chtěla vyhrát, bylo mi jedno, že je tam Lucka, nebo nějaká Číňanka.

Takže když novináři píšou, že česká jednička hraje s českou dvojkou...nepůsobí to na vás?

Na mě to nikdy nepůsobilo, protože já jsem vždy chtěla být nejlepší ze všech. Jestli se ptáš na rivalitu, tak tam je. Píše se, že se nenávidíme, to je ale blbost. Nechodíme spolu na kafe a na večeře, ale respektujeme se a je to dostačující.

Hraje se v Česku na klubovou příslušnost? Ty a Andrea Hlaváčková jste z Plzně, některé holky jsou z Prahy.

Je to tak. Na konci roku se hraje extraliga a tam je to vždycky vyhrocené, že třeba hraje Sparta proti Štvanici. Je to fajn, že je tam atmosféra, ale nemělo by se stávat, že štvanický hráč by měl mít zakázáno hrát na Spartě. To je kravina, nemělo by se řešit, kdo je odkud. Měli bychom hrát mezi sebou, děti by měly hrát mezi sebou. Při extralize ale fandím Spartě, protože celou dobu hraju za Spartu.

Co ten váš tenisový nekonečný cestovatelský život. Ten ti asi chybět nebude, co?

Vůbec. Tenisová sezona začíná v lednu na Australian Open a končí v říjnu Fed Cupem. Je to strašně náročné na změny času, měníme pořád kontinenty a to mi rozhodně chybět nebude. Ono se to zdá na oko, jak je vše krásné, bydlíme v nádherných hotelech a hrajeme super turnaje. Ono to tak je, ale jsme skoro celý rok sami, nebo s lidmi, které si platíme za to, aby nám říkali, co děláme špatně, povzbuzovali nás. Chybí nám přátelé a rodina. Má to ale více plusů, než těch minusů.

Měla jsi v roce pravidelně období, kdy ti docházel dech? Nebo někdy člověk chytne formu na závěr sezony a ani neví proč?

Stává se obojí. Síly mi docházely na US Open Series, to jsou americké turnaje a sezona je dlouhá, je to po Wimbledonu, pak je chvíli pauza a pak se ještě letí do Číny. To už člověk mele z posledního. Vždycky jsem ale na konci roku chytla slinu, protože jsem věděla, že už jen tři turnaje a je konce. Tam jsem hrála uvolněně a bylo mi to v uvozovkách jedno. Konec sezony pro mě vždycky byl takový „wow“, ale pak to v listopadu padlo a to už jsem jen spala a nikam nechtěla jezdit.

Jak složité je pro holku, dospělou ženskou, mít vztah, který chce a chce se připravovat na budoucnost? Létat po světě a mít chlapa doma, to asi je dost složité?

Je to strašně náročné, protože toho milujícího člověka, co máte mít vedle sebe, tak vlastně nemáte vůbec vedle sebe. Až ty poslední dva měsíce z roku. Během sezony je to tak napůl, protože jste týden pryč, ale možná to budou čtyři dny, nebo deset dní. Budeš tady na mě čekat? Je důležité mít partnera, který chápe sport, chápe situaci a respektuje práci ženy. Jsou i situace na turnajích, kdy s ním chcete mluvit, protože jste prohráli, ale on spí, protože vy máte den. Takové situace nastávaly a bylo to složité.

Složité i je, že se vrátíte po měsíci domů, máte nějaký rytmus, ten člověk má nějaký rytmus, takže se musíte nějak spojit. To trvá tak dva, tři dny, než najedete na stejnou vlnu, ale pak zase jedete pryč. Ty vztahy jsou náročné, když máte za partnerku tenistku.

Jak složité je pro partnery slavných tenistek, že jsou slavnými tvářemi? To pro ty chlapy taky asi není jednoduché...

Asi není, ale jestli je ten partner normální a nemá ego v oblacích, tak by to té partnerce měl přát, že je úspěšná a je vidět. Beru to ze svého úhlu pohledu, já tohle nikdy nepocítila, že by to můj partner tak měl. Pro někoho to asi složité je, ale v mém případě to tak není.

Báro, mluvila jsi o velké únavě na konci kariéry. Jaké jsou tvé vysněné dovolené?

Teď je to trochu jiné, když mám dítě. Pořád ale ráda mířím k moři, do přírody. Potřebuji být v přírodě, abych načerpala energii, to jsem dřív neměla. Třeba i na hory, prostě to střídat.

Blíží se Vánoce a ty už máš syna, který vnímá jejich kouzlo. Jak je chystáš?

Já osobně Vánoce miluji, pro mě je to důležitý čas a užívám si to. Kvůli synovi je to ve velkém, kupovala jsem asi milion světýlek, takže už to máme všude pověšené. Budeme to vnímat velkolepě a snad mu něco Ježíšek přinese.

A ty asi docela ráda vaříš, ne?

To bych takhle neřekla. Neumím uvařit ani rýži, ale hrozně mě to baví a chtěla bych to umět. Zdatná nejsem, ale baví mě to.

Prozradíš termín druhého porodu?

Začátkem května.

Povedeš děti cestou sportovní kariéry?

Určitě. Pro mě je to, aby sportovaly, hodně důležitá věc. Jestli bude hrát tenis, budu ráda a pomůžu mu v tom. Jestli bude hrát fotbal, tak taky. Chci, aby sportoval a zažil, co mu může sport přivést a budu ho k tomu vést.

Máš v hlavě i jiné sporty? Tvoje příprava nebyla jen o tenisové raketě.

Určitě aby se naučil dobře plavat, to je hodně důležité. Baví ho hrozně fotbal, tak bych chtěla tohle, ale jemu jsou zatím dva roky a oni berou až od třech let. Plavání a brazilské jiu-jitsu je taky skvělé pro děti

Napsala sis ty o nějaký dárek Ježíškovi a máš nějaké novoroční přání?

Asi být víc trpělivá a nikam tolik nespěchat. Jsem hrozně uspěchaný a netrpělivý člověk, což je s dětmi hrozně složité. Dárek zatím nemám, já mám syna.

Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou|foto:Aleš Vavřík, Shutterstock