Současné napětí v Pákistánu

Hrozby, že se obnoví pozastavená vyšetřování z korupce, však Šarífa neodradily a v Londýně, provázen přívrženci a chumlem novinářů, nasedl na letadlo mířící do pákistánské metropole Islámábádu.

Návrat Šarífa si nepřála ani Saúdská Arábie. Saúdové přitom Šarífovi v minulosti hodně pomohli: v roce 2000 zprostředkovali dohodu, která mu umožnila opustit pákistánské vězení výměnou za slib, že deset let zůstane v exilu. A Saúdové to byli, kteří Šarífa vzali k sobě. Šaríf teď sice popírá, že by taková dohoda byla kdy uzavřena, ale to je pochopitelné, nevrhalo by to na něj dobré světlo. Dnes se prezentuje jako muž, který dokáže pro demokracii trpět: ovšem tehdy stačilo pár měsíců za mřížemi a Šarífův zájem se podle dost věrohodných zpráv zúžil na jedno jediné - jak vyváznout ze žaláře.

Hluchý vůči Mušarafovým varováním a saúdskoarabskému reptání a oháněje se výrokem pákistánského Nejvyššího soudu, že má na návrat do vlasti nezadatelné právo, pokusil se Naváz Šaríf v pondělí triumfálně vstoupit do pákistánské politiky - politiky, zvířené blížícími se prezidentskými a parlamentními volbami.

Už zmíněné Mušarafovo dilema, zjevné dávno předtím, než letadlo s Navázem Šarífem dosedlo na islámábádskou přistávací dráhu, oscilovalo zdánlivě jen mezi dvěma možnostmi.

Ta první: respektovat rozhodnutí Nejvyššího soudu a vpustit Šarífa bez zábran do země.

Ta druhá: Šarífa zavřít. Kdysi byl odsouzen za politické přečiny, ve hře však zůstávají i obvinění z oblasti hospodářské kriminality. Vidina dalších soudních líčení by znamenala vyšetřovací vazbu, a ta by Šarífa vyřadila z praktické politiky.

Každá z těchto variant má výrazné slabiny, a to i ta druhá, která by na první pohled mohla vypadat jako řešení pro Mušarafa ideální.

Zavřít Šarífa by totiž znamenalo udělat z něj mučedníka. Už před svým pokusem o návrat do Pákistánu byl Šaríf vnímán jako ikona protimušarafovského boje. Semkla se za ním většina opozičních stran. Těsně před jeho návratem musela pákistánská policie zvládat stovky jeho přívrženců - ale kdyby byl uvězněn, daly by se čekat desetitisícové, ba statisícové protesty. A ty by nakonec mohly Šarífovi pomoci z vězení a vrátit ho na politické výsluní.

Ano, v Pákistánu platí zákon, který zakazuje odsouzenci, aby zastával veřejný úřad, a Šaríf odsouzen byl. Ale řeklo by se, že naléhavé časy si žádají naléhavá řešení. A poukázalo by se na to, že zákon porušuje i Šarífův nepřítel Mušaraf: vždyť sedí na dvou židlích, je prezidentem i náčelníkem generálního štábu - a to přesto, že zákon žádá, aby voják, který by se chtěl ucházet o prezidentský úřad, svlékl uniformu v předstihu nejméně dvouletém.

Zavřít Šarífa bylo tedy pro Mušarafa riskantní, ten zákrok mu mohl přerůst přes hlavu.

Druhá možnost však byla z prezidentova hlediska ještě horší. Kdyby úřady Šarífovi ustoupily, změnil by se hned první den jeho cesty Pákistánem v jejich trpkou porážku. Šaríf plánoval okázalou cestu z Islámábádu do města Láhauru, své tradiční mocenské základny. Cestu v početné koloně aut. Cestu vroubenou početnými jásajícími davy. Cestu, kterou by jistě ráda pokrývala pákistánská média, naladěná převážně protimušarafovsky. A cestu, která by podstatně zhoršila vyhlídka Parvíze Mušarafa, že bude v následujících týdnech znovu zvolen prezidentem.

Kromě těchto dvou špatných možností však Mušaraf objevil ještě možnost třetí: dal Šarífa promptně vyhostit ze země, a tím změnil jeho snahu o politický come-back v operetní výstup. Saúdové Šarífa ochotně přijali a naznačili, že zopakují svou radu, aby si chuť na návrat do vlasti nechal zajít. Tentokrát mu to asi řeknou ostřeji - nestojí o destabilizovaný Pákistán, v němž by se lépe dařilo Mušarafově i jejich nepřítelkyni Al-Káidě.

Šarífovým vyhoštěním však Mušarafovy nesnáze nekončí. Prezident proti sobě nemá jen expremiéra a jeho přívržence. Mušarafa kritizuje i většina pákistánských soudců, kteří mu vyčítají, že neuznává nezávislost justice. Polodiktátorskými manýry si odcizil značnou část střední vrstvy a média. Odvracejí se od něj někteří politici, jejichž hlas v nadcházejících prezidentských volbách naléhavě potřebuje. A jdou mu po krku - a to doslova - radikální islamisté. Tvrdí, že se Mušaraf paktuje se Západem. V tom mají svatou pravdu.

Jenže Západ má s Pákistánem podobně nepříjemné dilema, jako Mušaraf se Šarífem. Mušaraf, prezident s generálskými prýmky, není ideálním partnerem - ale je to spojenec v boji proti terorismu, a je-li na výběr mezi ním a radikálními islamisty, je volba jasná: je třeba stát pevně za Mušarafem a tu a tam zamhouřit oči nad porušením demokratických zásad. To se ale nedá dělat donekonečna. Už jen proto, že generál Mušaraf na to spoléhá a programově vedle sebe nenechává vyrůst pro Západ podobně spolehlivého, ale přitom demokratičtějšího vůdce.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .