Slovensko je premiantem Evropy
Když jsem se před deseti lety přistěhoval se svou rodinou ze Slovenska do Prahy, byla Česká republika považována za premianta, minimálně mezi zeměmi, které tenkrát kandidovali na členství v Evropské unii.
Před několika dny jsme v tisku mohli číst, že tím, kdo dosahuje vynikajících výsledků dnes, je naopak právě Slovensko, které se před těmi deseti lety nacházelo v důsledku politiky premiéra Mečiara prakticky v mezinárodní diplomatické izolaci. A čteme, že Slovensko, které se mezitím "polepšilo" a úspěšně integrovalo, je dnes jedním z premiantů celé Evropy, nejen její postkomunistické části.
Východní soused Česka má nejrychleji rostoucí ekonomiku hned po Lotyšsku a Estonsku. Motor jeho hospodářství zvýšil loni své otáčky o 8,3 procenta, v posledním čtvrtletí to bylo dokonce 9,6 procenta. Jde o třikrát větší rychlost, než jako dosahuje Evropská unie jako celek. Slovensko a Pobaltí jsou dnes společně s Čínou světovými ekonomickými tygry. Někteří ekonomové přitom čekají, že letošní růst bude dvojciferný a protlačí Bratislavu do samého čela Evropy.
Co se za tímto úspěchem skrývá? Podle odborníků jde v první řadě o obrovský příliv zahraničních investic v minulých letech, s tím spojený růst vývozu, pokles nezaměstnanosti i inflace a rostoucí spotřebu domácností. Aby však kombinace všeho toho mohla vydat své plody, muselo být na Slovensku po pádu mečiarismu, čili po roce 1998, vytvořeno příznivé klima. A to je jednoznačně zásluha vlád Mikuláše Dzurindy. Osm let jeho vládnutí přineslo nezbytné liberální reformy a přitáhlo do země zahraniční investory. Nejviditelnějšími investicemi byly vstup Volkswagenu, Peugeotu a korejské automobilky Kia. Země se stává automobilovou velmocí.
Významná je ale i výroba elektroniky. Další korejská firma Samsung byla v loňském prvním pololetí na Slovensku čtvrtým největším exportérem. V letech 2002 až 2006 v zemi investovala více než 130 milinů eur. A právě v těchto dnech Samsung, který se rozhodoval mezi zeměmi visegrádské čtyřky, oznámil, že jeho nový závod na výrobu LCD obrazovek bude stát na Slovensku. Obrazovky budou dodávány do západoslovenské Galanty, kde má firma svou největší evropskou továrnu na televizory s plochou obrazovkou.
Když loni na jaře vyhrála parlamentní volby strana Smer Roberta Fica, začaly se nad zemí stahovat mraky. Zdaleka nešlo o to, že si Fico k vládnutí přizval politické vyděděnce Mečiara a Slotu, což ho stálo pozastavení členství ve Straně evropských socialistů. Obavy vyvolávaly spíš jeho předvolební sliby, vždyť terčem útoků dnešního premiéra byly reformní kroky vlády jeho předchůdce, které podle něj ožebračovaly nejchudší vrsty obyvatelstva. To Dzurindův kabinet popíral a jeho rozhodnutí byla v zahraničí naopak oceňována.
Naštěstí, jak se zdá, i populismus Roberta Fica má své meze a v zemi po volbách žádný dramatický obrat nenastal. Fico si sice kompenzuje nedostatek společenských - rozuměj diplomatických - styků návštěvami v Libyi nebo na kubánské ambasádě v Bratislavě, z čehož slovenský demokrat radost mít nemůže. Podstatné ale je, že i když udělal pár drobných změn - například snížil sazby DPH u léčiv - v zásadě nepřeoral Dzurindovo dílo a rozumně sklízí, co jeho předchůdce zasel. Vždyť rozjetá slovenská ekonomika přinese větší příjmy z daní, díky čemuž bude možné financovat i některé předvolební sliby v sociální oblasti.
Rostoucí ekonomika však sama o sobě ještě není řešením všech možných potíží. Je jen předpokladem jejich zvládnutí. Mimochodem právě sociální výdaje jsou na Slovensku podobně jako v České republice důvodem rozpočtových problémů. Je otázkou, zda právě v této oblasti bude chtít premiér Fico škrtat. Že ale nemůže sedět se založenýma rukama, chce-li například opravdu zavést euro od ledna 2009, ví až moc dobře. Prohlašuje například, že státní správa je přebyrokratizovaná a trvá na tom, že se musí propouštět.
Slovensko nikdy nezaznamenalo tak výrazný a přitom podle ekonomů udržitelný růst. Lidé začínají slušně vydělávat a utrácet jako nikdy předtím. Když to tak čtu a poslouchám, možná bych měl začít svého odchodu z této země v roce 1997 litovat. Ale i kdyby tenkrát v mém případě šlo o ekonomickou emigraci, což ovšem neplatí, nebylo by čeho litovat. Mezi východem Slovenska, odkud pocházím, a západem země či přesněji bohatou Bratislavou a jeho okolím zeje velká sociální propast. A to je velká výzva nejen pro současnou vládu, ale pro celou slovenskou politickou reprezentaci.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
