Skautský veterán znal Jindru Hojera i Jaroslava Foglara. Jan Pavlásek dodneška nosí skautský stejnokroj

24. duben 2018

Letos v říjnu bude slavit 95. narozeniny, je jen o pět let mladší než naše republika. V Blažkově na Žďársku žije jen posledních pár let, ale na Vysočinu přišel z Prahy už dříve. „Jsem tady od velikonoc roku 1952, kdy jsem dostudoval Veterinární fakultu v Brně a nastoupil jsem jako veterinář a bydleli jsme ve Veselí, což je malá vesnička kousek nad Dalečínem,“ vzpomíná Jan Pavlásek. 

Tatínka, který byl diplomatem, vysílali jako právního konzula pracovat do zahraničí, proto strávil Jan Pavlásek první léta života v Kolíně nad Rýnem. Tatínek předtím bojoval v první světové válce a málem nepřežil bitvu u Tarnopolu, kde ho zranil šrapnel. Díky kamarádovi, který ho vynesl na zádech, se ale mohl vrátit domů. Tím kamarádem byl pozdější generál a také prezident Ludvík Svoboda. Další diplomatická mise tatínka zavedla v roce 1934 do Vídně.

Dva předchozí roky v Praze poznal skautské hnutí a začal chodit do skautského oddílu s číslem sedm. „Tehdy jsem byl jen malé vlče, ale už jsem prožil svůj první tábor na řece Želivce v místě, které je dnes celé zatopeno nádrží,“ vzpomíná Jan Pavlásek.

Skautské schůzky probíhaly většinou v neděli, protože sobota ještě byla školním dnem. Do přírody se dalo zajet i v Praze. „Na koncích tramvajových linek se dala najít skrytá místa, kde se daly hrát hry a ta místa měla i svá pojmenování – opičí údolí, zaječí rokle, tygří džungle a podobné názvy, které romantizovaly celé hnutí,“ usmívá se celoživotní skaut.

Jestřáb se skauty pokračoval i během války

Autora oblíbených dobrodružných příběhů a skautského vedoucího Jaroslava Foglara potom poznal dobře za druhé světové války. „Potkal jsem ho desátého října 1940 ve Věži, kde měla Dvojka svou klubovnu. Němci po obsazení Československa skautskou otázku vyřešili jednorázově zrušením. Jestřáb se snažil v tajných schůzkách pokračovat na jiných místech a předtím ještě ze zapečetěné Věže odnesl všechny kroniky, které tam zůstaly.“

Svou přezdívku dostal Jan Pavlásek přímo Jaroslava Foglara. „Tu mi vymyslel Jestřáb,“ potvrzuje. „Dal mi přezdívku Song, protože jsem nevynechal žádné zpívání, ale hlavně proto, že mi svěřil na hlídání oddílový zpěvník, kam neustále přibývaly nové písničky.“ Mezi známé Jana Pavláska patřil i skutečný Jindra Hojer. „Jestřáb se dovolil jeho rodičů, jestli může použít Jindrovo jméno pro své příběhy s klubem Rychlých šípů,“ vzpomíná skaut a dodává s úsměvem: „Jestřáb chtěl svými historkami, které psal pro časopis Mladý hlasatel, rozšířit klubovou činnost mezi mládež, aby dělali něco pěkného a neflákali se po ulicích. Proto taky vymyslel lovení bobříků.“

Válečná zkušenost z Německa

Hned po červnové maturitě v roce 1942 se Jan Pavlásek přesunul opět do Německa, tentokrát ale nedobrovolně. „V říjnu si nás pozvali do Jindřišské ulice a prakticky okamžitě nás odvezli dobytčáky na pomoc Třetí říši až do Hamburku. Tam jsme byli svědky bombardování města v červenci a srpnu roku 1943. Tehdy byly vybudovány kryty ve sklepích vysokých činžáků, ale dřevo a uhlí měli na půdách, takže při náletech hořelo celé město plamenem. Domy prohořely až dolů a z krytů nebylo úniku, zahynulo tam tehdy na půl miliónu lidí. Nedá se to popsat jiným slovem než hrůza,“ vzpomíná pan Pavlásek s neskrývanými emocemi.

Němci je poslali zpět do vlasti, a tak se mohl aktivně podílet na Pražském povstání, které začalo v Holešovicích, kde lidé jako první začali vyvěšovat vlajky i stavět barikády. Podařilo se mu se skupinou mladých kamarádů zajmout mnohonásobně větší skupinu německých vojáků díky tomu, že uměl dobře německy. „Zbraní nám dali hrozně málo, tak já jsem na ně zařval s pistolkou na kapsle, a oni se nám skutečně vzdali,“ směje se. „Získali jsme od nich čtyřicet pušek a dokonce i jednu pancéřovou pěst.“

Skaut se v šedesátých letech dočasně vrátil

Po letech padesátých a zakázaném skautském hnutí začaly o dekádu později povolovat ledy. Jan Pavlásek pokračoval v práci s mládeží, když v roce 1962 založil na dnešní bystřické Základní škole T. G. Masaryka založil přírodovědecký kroužek. „To nebylo nic jiného, než zahalený skautský oddíl, samozřejmě smíšený,“ usmívá se Jan Pavlásek. „S kroužkem jsem prožil až do roku 1968, schůzky každý týden a také letní asi desetidenní výlety na kole.“

V roce 1968 se v Bystřici skautské hnutí obnovilo, vzniklo tam dokonce velké středisko. O dva roky později ale dostal Jan Pavlásek od okresního tajemníka komunistické strany na papíře zákaz jakékoli činnosti s mládeží. Vrátit se k ní mohl až po roce 1989. „Už 14. prosince jsme se sešli v kulturním domě a znovu obnovili veškerou skautskou činnost na Bystřicku,“ uzavírá skaut, který dodneška opatruje a nosí skautský stejnokroj.

autor: dak
Spustit audio