Sejdeme se u Martina ve zdi

Jaký je pohled faráře na to pozoruhodné dění na zdejší politické scéně? Dá se mluvit o pojmech jako víra, láska a naděje, když se bavíme o politice, nebo je to holé šílenství? Pokud je vaším diskusním partnerem Joel Ruml, synodní senior Českobratrské církve evangelické, pak ano. Ale, prosím, nelekněte se ! Začíná to žumpou...

Joel Ruml: „Nějaký bavorský regionální deník tady o nás píše, že je to politická žumpa na Vltavě – zkrátka se tady ukazuje, jak morálka je v krizi. Jestli to půjde takovou cestou dál, tak opravdu tu naději ještě víc zašlapeme do země. Naděje je v tom, že se společně rozhodneme odhrabat kořeny respektu jednoho k druhému, vzájemné důvěry, pravdivosti a i sebekritičnosti. Zkrátka toho, že my, lidé v Čechách, na začátku 21. století pánybohy nikdy nebudeme a je zbytečné se touto nadějí nějak chlácholit.“

Joel Ruml je toho názoru, že svět už nám nebaští věčné odvolávání se na to, že nás poznamenala totalita. Tolerance ubývá, kritičnosti přibývá...

Joel Ruml: „Ta kritičnost, která je čím dál ostřejší, chce naznačit: měli jste, česká společnosti, třiadvacet let na to, abyste se chopili nějakých principů a drželi je a teď už není možné omlouvat se nějakým socialismem před třiadvaceti lety. Teď je potřeba ukázat, že jsou v této společnosti základy, hodnoty, síly i lidé, kteří jsou schopni je držet a sloužit společnému dobru. Ne nějakému dobru svých bankovních schránek někde na Václaváku.“

Joel Ruml, předseda Ekumenické rady církví v ČR ve sboru Adventistů sedmého dne v Českých Budějovicích|foto: Vítězslav Chán

Když člověk mluví s farářem o tom, co nehezkého je v naší společnosti, a to nejen v politice, k vidění, nelze se ubránit ohranému, omletému, ale prostě věčnému, protože biblickému, podobenství o čtyřicetiletém bloudění židů na poušti. Znamená to snad, že jsme v polovině? A znamená to, že potom bude lépe? „Se slabošstvím a korupčnictvím toho nedosáhneme,“ říká rázně Joel Ruml.

Joel Ruml: „Ani se nemůžeme chlácholit, že až přežijeme čtyřicet let, že bude ráj. Ani náhodou! Čtyřicet let ano, ale ono to je dřina. Těch čtyřicet let na poušti ten Izrael si taky užil! Ono to nebylo jednoduchý – taky chtěli jít jinudy! A jinak! Ale zkrátka věděli – tenhle Mojžíš a Pánbůh s ním – ukazují nám cestu. A jen když ji budeme držet, tak zaslíbená země stále existuje. Takže se vracím k tomu začátku: naději, dobrou naději pro lepší život v této společnosti pořád máme.“

Pravděpodobnost, že by politici požádali protestantského kazatele, aby požehnal jejich aktuálním úporným jednáním, se limitně blíží nule. Ale KDYBY! Pak by je Joel Ruml pozval do evangelického kostela u Martina ve zdi. A požádal by je, aby se rozpomněli, proč jim lidé dali ve volbách hlas.

Joel Ruml: „Takže takhle bych je pozval na příhovor... A ti politici, ať jsou jakéhokoliv vnímání, tak jsou mezi nimi lidi, kteří vám po straně řeknou, že jsou pokřtění a věřící... Tak ať se rozpomenou na tohle!“