Reportér Martin Knitl dostal Česko-německou novinářskou cenu za dokument Sudetské děti

9. listopad 2018

Martin Knitl chtěl původně pracovat v televizi, nakonec se ale dostal do Českého rozhlasu Ostrava a tak ho můžete pravidelně slyšet i ve vysílání Radiožurnálu. Na své práci má prý rád pestrost a když se podaří něco, co má ohlas. A to se mu daří – za svůj dokument o sudetských dětech dostal novinářskou cenu. Dokument upozornil na téma, o kterém se u nás téměř vůbec neví a nemluví.

V opavském ústavu Marianum kromě psychicky postižených dětí vyrůstalo také několik takzvaných sudetských dětí. Dostávaly se sem z různých důvodů a různými cestami, otcové byli ve válce a matky měly strach, že se nezvládnou postarat o rodiny. Jak to přesně s každým bylo nikdo nedokáže říct, nepamatují si to ani děti samotné. V některých případech šlo o sirotky. „Dnes už jich bohužel mnoho nežije. Jsou to devadesátiletí staří pánové,“ říká reportér.

Martin Knitl získal letošní Česko-německou novinářskou cenu od ČNFB v kategorii české audio.

Cenou chtějí pořadatelé ocenit novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství. Porota celkově vybírala z více než 90 příspěvků v českém a německém jazyce v kategoriích text, audio a multimédia a dále finalisty zvláštní ceny Mileny Jesenské. Témata příspěvků byla různá – rozhovory s pamětníky o společné minulosti, konkrétní příběhy z každodenního soužití, či reflexe aktuální situace zemí.

Přestože byly děti zdravé, celý život strávily mezi psychicky nemocnými. Po válce se domů vrátit nemohly, protože nebylo za kým, některé z nich nikdy nepoznaly své rodiče. „Zvykly si na to, což je také neuvěřitelné. Přijaly to jako svůj osud. Těch otazníků je tolik, že nevím, jestli se na ně někdy podaří najít odpověď,“ přiznává Martin.

Martin Knitl

Redaktor Martin Knitl našel dvě ze žijících sudetských dětí – Herberta Langera a Roberta Pavlorka. Nahrál dokument o jejich životech. Vyzpovídal je a poskládal v dokumentu obrysy jejich životních příběhů.

Příběh dítěte třetího, Margarety Ritzové, dával dohromady skrze rozhovor s její opatrovnicí Ludmilou Dubovou. Po informacích pátral společně se Zuzanou Urbánkovou, která o tématu napsala knihu.

„Možná bychom se k tomu příběhu mohli někdy vrátit. My jsme spíš tak ukázali jejich osud. Ale jak to bylo po válce, to si vůbec neumím představit...,“ pokračování dokumentu by Martin natočil rád. Už teď ale ví, že pátrání po dalších informacích bude znamenat velkou práci.