Renata Patkaňová působí nejen jako ověřovatelka dávek hmotné nouze na úřadu práce, ale i jako lektorka
Renata Patkaňová pracuje jako ověřovatelka dávek hmotné nouze na Úřadu práce Prahy 2 a v brzké době nejspíš postoupí na pozici vedoucí. K sociální práci ji to táhlo už od mládí a teď ve svých třiceti šesti letech si ještě doplňuje vysokoškolské vzdělání v tomto oboru. Zároveň působí i jako lektorka pro pracovníky úřadů práce, městských částí a neziskových organizací.
Renata Patkaňová v sociálních službách pracuje už řadu let. A co ji k tomu přivedlo?
„Přiznám se, že mě k tomu přivedlo asi to, že jsem odmalička jezdila na romské tábory – nejdřív jako dítě a potom jako praktikant. A v té době tam moji vedoucí byli z městských částí, kde pracovali v sociálním odboru a od té doby jsem o to měla větší zájem.“
Na sociální práci zaměřila i své studium.
„Mám vystudovanou romskou střední školu sociální. A teď studuji druhý ročník Vysoké školy svaté Alžběty v Příbrami, obor sociální práce.“
Její první práce byla úplně jiná než ta, které se věnuje teď.
„Pracovala jsem v týdenním stacionáři, kde jsem měla na starosti skupinu dětí s mentálním postižením. Po této zkušenosti jsem začala pracovat na Městské části Prahy 10 v projektu pro osoby se zdravotním postižením, kde jsem měla na starosti asistentky a řidiče, kteří dopravovali děti i jejich rodiče, když měli nějaké postižení, do škol a do zaměstnání. Po ukončení tohoto projektu jsem si sama vymyslela další a školila jsem seniory základy počítačů.“
Poté přišla její první zkušenost s klienty v hmotné nouzi.
„Jelikož městská část měla málo zaměstnanců na hmotné nouzi, tak mě přesunuli na hmotnou nouzi, což pro mě byl takový zásadní zlom, protože jsem nebyla zvyklá na jednání těchto klientů. Senioři jsou jinačí než klienti hmotné nouze. Tak jsem se rozhodla, že odejdu a zkusím štěstí někde jinde. Pracovala jsem v Domě národnostních menšin s Vietnamci, po skončení tohoto projektu pak v neziskové organizaci Nová škola, kde jsem měla na starosti projekt, který se jmenuje Romano suno / Romský sen. A zároveň jsem ještě pracovala v projektu, kde jsem s kolegou, nynějším ředitelem té organizace, jezdila do Karlovarského kraje do neziskové organizace Český západ, kde jsme se snažili o to, aby romské maminky své děti posílaly do mateřských a základních škol.“
Nakonec se zase vrátila ke klientům v hmotné nouzi.
„Když tyto projekty skončily, rozhodla jsem se, že chci něco dlouhodobějšího a jistějšího, než je nezisková organizace, kde vše závisí na projektech. A tak jsem se nazpět vrátila k dávkám hmotné nouze, ale teď už na úřad práce, kde jsem doposud.“
Tak se vlastně vrátila k práci, které ji dřív poněkud vystrašila.
„Spíš než ta práce se mi nelíbilo jednání klientů, kde mi vyhrožovali, že mě někde potkají a nějakým způsobem ublíží. To mě vystrašilo. Když jsem si říkala, že to zkusím znova, a uvidím, jestli to bude stejné nebo ne, tak té práce tady na Praze 2 bylo hodně, ale chování klientů už bylo jiné. A také zároveň přiznám, že už jsem byla starší, takže jsem se některým věcem uměla jinak postavit, než když jsem byla mladší.“
Na Úřadu práce Prahy 2 působí od roku 2012.
„Po nástupu sem jsem byla klasický referent, který seděla za stolem a jednal s klienty. Po čase jsem se vypracovala na ověřovatele dávek, to znamená, že ke mně se dostávaly spisy, abych je zkontrolovala a odsouhlasila. Pokud jsem je odsouhlasila, tak klientům odcházel příkaz k výplatě. To znamená, že potom poštovní poukázkou nebo na účet dostávali finanční prostředky. A momentálně jsem ve stavu, kdy jsem ověřovatel dávek hmotné nouze a zároveň jsem zástupce vedoucí. A vzhledem k tomu, že vedoucí je momentálně v pracovní neschopnosti, tak celou hmotnou nouzi řídím já.“
Zanedlouho by se Renata Patkaňová měla stát vedoucí oddělení hmotné nouze.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.