Rakouská Romka Ceija Stojka poprvé otevřela ignorované téma holocaustu Romů

V pondělí uplyne sedmdesát pět let od osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim. Na tento den také připadá Mezinárodní den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Významné výročí si připomeneme s romskou ženou, která věznění v Osvětimi zažila spolu se svojí matkou a sourozenci.

Ceija Stojka pocházela z rodiny kočovných rakouských Romů. Po zákazu kočování se její rodina usadila ve Vídni. Tam gestapo zatklo otce, který poté zemřel v Dachau. V roce 1943 byla zatčena i Ceija Stojka s matkou a sourozenci – tehdy jí bylo deset let. A jak vypráví na archivní nahrávce z roku 2010, jejich cesta do Osvětimi-Březinky byla strastiplná.

„Vezli nás v dobytčím vagónu. Dřív se v něm přepravovali husy, slepice, koně, krávy, ovce a všechno možné a ta špína po nich se nám lepila na ruce. Ale já jsem říkala: Maminko, neplač! Máma byla totiž hrozně zoufalá, protože ani neměla pořádně šanci oplakat svého manžela a pohřbít jeho tělo, když přišla další hrůza. Ale to ještě nebylo tak strašné. Nejhorší to bylo s dětmi, které se narodily ještě v tom vlaku a zemřely. Už tak tam bylo hodně mrtvých. V tom úzkém prostoru nebyl ani doušek vody. Ani nevím, jak daleko je to z Bratislavy od Osvětimi, ale ta cesta byla šíleně těžká a neskutečně dlouhá.“

A pak se vlak zastavil.

„Když se na rampě v Osvětimi otevřely dveře, nejdřív vypadla ven hromada mrtvých těl, kterou muži a ženy narovnali k východu. Když kápové zvenku, otevřeli dveře, mrtvoly se skutálely dolů. Byla tam i jedna těhotná žena – a když se otevřely dveře, zrovna porodila, dítě spadlo z toho šikmého svahu a na ně spadla i jeho matka. Chtěli jsme jim pomoci, ale esesáci před našima očima postříleli dvacet romských dětí i s jejich matkami.“

Malá Ceija Stojka se ocitla v útrobách nelidskosti, násilí, nemocí a smrti.

„V Osvětimi jsme prožili hodně těžké období. Můj malý bráška Ossi zemřel ještě v roce 1943. Ale on nám uvolnil cestu, jinak bych tady nebyla. Při selekci totiž vždy silní šli doprava a slabí doleva. Můj bratr byl moc malý a slabý a naše máma by se dobrovolně přihlásila k těm slabým a pak bychom samozřejmě s ní šly i my – všechny ostatní děti. Máma mi radila, abych říkala, že je mi 16 let a že pracuji v kamenolomu. To byla pravda, v kamenolomu jsem pracovala společně se stovkou žen, ale šestnáct mi nebylo. A taky mě nabádala, abych říkala, že se jmenuji Cet jako Cikán, šedesát tři – devadesát devět. Tak jsem ztratila své jméno, tam jsme všichni byli jenom čísla. Ještě dnes to číslo mám – jejich ostudu dodnes nosím vytetovanou na svém předloktí.“

Strastiplná cesta Ceiji Stojky vedla i do dalších koncentračních táborů.

„V Osvětimi jsem byla osmnáct měsíců. Tehdy od nás odvlekly moje sourozence, ale já jsem v té   zkoušce obstála. Musela jsem vláčet těžké kameny z jedné strany na druhou, a tak mě uznali za práce schopnou a mohla jsem ke své mámě. Pak jsme se z té strašlivé Osvětimi dostaly v roce 1944 do Ravensbrücku do ženského tábora. Ale tam ty ženy byly drsnější než muži v Osvětimi. Líbila se jim drezúra a byly pyšné, když mohly někoho zbít. Rychle nás zlomily.“

Ceija Stojka své vzpomínky zapsala v knize Žijeme ve skrytu. Vyprávění rakouské Romky, která vyšla i v češtině. V Rakousku byla publikována v roce 1998 a způsobila velké pozdvižení, protože otevřela do té doby ignorované téma holocaustu Romů.