Připomínka jednoho výročí
Přesně před jedním stoletím a třemi čtvrtinami století dalšího se narodil František Josef I., rekordman v držení českého trůnu. Ten mu patřil celých šedesát osm let. V Česku se na Franze Josefa nevzpomíná v dobrém: stařičký mocnář je vnímán přinejlepším jako komická figurka; jako nudný pedant, zupák, byrokrat a muž silně omezeného obzoru.
Následky jeho nespavosti pociťujeme dodnes. Císař byl přesvědčen, že může-li se do práce brzy ráno pustit on, musejí to zvládnout i všichni jeho poddaní. A pak už s tím nikdo nic neudělal, a my se stále musíme budit habsbursky, dříve než šťastlivci v západní Evropě. Avšak i o Františku Josefovi lze říci ledacos pozitivního. Měl krásné sněhobílé licousy. A ten seznam titulů, který zůstává poetickou četbou a od něhož je věru těžké se odtrhnout! Věděli jste, že byl i králem vladiměřským, illyrským a jeruzalémským? Vévodou piaccenským, quastalským a dubrovnickým? Jakož i pánem kotorským a pánem na slovinském krajišti?
Z dob Františka Josefa přežívá v našich zemích hustá železniční síť, úcta k univerzitní vzdělanosti a k právnímu státu. Tím bylo Rakousko mnohem spíše než žalářem, v němž úpěly národy - a proto se také, řečeno s klasiky, to úpění dalo vydržet. Byl to stát, který byl tak silný, že nechal poslance Masaryka před soudem dokázat, že stát před soudem lhal. A i v pohabsburském Československu, které císaři nebylo příznivě nakloněno, se dlouho tesknilo po éře, za níž se do Terstu mohlo chodit bez jakýchkoli překážek, jen s vandrovním listem v kapse. Až my jsme se dočkali toho, že k cestě do Terstu stačí opět pouze občanský průkaz. A pak že pokrok neexistuje. Stačilo počkat pár desetiletí.