Příběhy z kalendáře - Politický proces v Liberci

Takzvaná padesátá léta byla dobou vskutku zvláštní. Mnozí nepřátelé režimu byli tehdy odsouzeni k nejtvrdší, skoro otrocké, práci v uranových dolech nebo v kamenolomech. Mimochodem v Libereckém kraji se v ten čas dolovala žula na megalomanský pomník tyranovi, který měl bdít nad Prahou. Budoval se nový řád, řečí tehdejších filmových týdeníků: „ráj na zemi“.

V praxi šlo o tyranii, která si krutostí nezadala s tou předchozí, nacistickou. Tyran, jehož monument měl stát na Letné, však v březnu roku 1953 zemřel, a následoval jej i jeho československý vazal, Klement Gottwald. Pár let po Stalinově smrti pak byl demontován nejen jeho letenský monument zhotovený převážně z liberecké žuly, ale i celý kult osobnosti. Nastalo pozvolné, ale zřejmé politické uvolňování i revize některých přehmatů vládnoucích sil.

Rok 1953, rok Stalinovy i Gottwaldovy smrti, byl ovšem ještě dobou temna v tom pravém smyslu slova. Obyvatelé Československa čekala na jaře tzv. měnová reforma, tedy faktická, státem režírovaná, krádež a likvidace mnohaletých úspor obyvatelstva ve prospěch stagnující státní ekonomiky, pokračoval teror na všech “frontách”, pokračovaly politické procesy s údajnými velezrádci.

28.března roku 1953, tedy pár dní po Stalinově i Gottwaldově smrti, dal i v Libereckém kraji režim pocítit svou sílu. U Libereckého krajského soudu tehdy stanulo 28 mladých lidí, aby si vyslechli velmi tvrdé rozsudky. V převážně vykonstruovaných procesech, podobných tomu s Dr. Miladou Horákovou, se udílely velmi vysoké tresty za údajnou velezradu a protistátní činnost.

Mezi odsouzenými mladými lidmi byly i ženy, a režim nijak nepřihlížel k okolnostem, které by v normálním právním státě byly vzaty v potaz. Jednou z odsouzených byla i paní Jitka Hartigová. Měla tehdy pět a půlletého malého syna a doma starou maminku. Tyto skutečnosti sice sehrály roli při “vyšetřování”, lépe řečeno při vynuceném přiznání viny, bylo jich užito jako účinných nátlakových prostředků.

V rozsudku z 28.března 1953 u Krajského soudu v Liberci k nim však přihlédnuto nebylo. Jeho výše hovoří jasně: odsouzena za trestné činy velezrady podle par. 78, odst. 1 c, k osmnácti letům nejtvrdšího žaláře. Paní Hartigová byla spolu s dalšími po prezidentské amnestii roku 1960, v časech námi zmiňovaného politického uvolňování, propuštěna. Sedm let v těch nejtvrdších podmínkách a chvíle, které nemohla trávit v s rodinou, jí však nikdo nevrátí. Liberec za pár let čekalo krátké „pražské jaro“ a s ním i krátkodobá, ale intenzivní obroda kulturního i společenského života. O tom snad někdy jindy.