Přerušení rehabilitací z obav před nákazou covid-19 by mohlo být fatální, říká primářka Zipserová

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy William trpí dětskou mozkovou obrnou, mentálně je však naprosto zdravý (ilustrační foto)

Řada rehabilitačních zařízení omezila během nouzového stavu činnost. Jaká ohrožení plynou z přerušení léčby pro pacienty vysvětluje Jarmila Zipserová z kliniky AXON.

 

Primářka specializované Neurorehabilitační kliniky AXON Jarmila Zipserová říká, že i během pandemie se musí myslet na pacienty s omezenou nebo nulovou hybností, u kterých by prodlení v léčbě mohlo mít fatální následky:

„My se staráme o chronicky nemocné pacienty, u kterých je důležitá kontinuita. Používáme různé techniky procvičování periferií těla, čím trénujeme mozek. A ten nemá dovolenou a nemá ani karanténu. Aby správně fungoval, potřebuje nějaké stimuly. Navíc pracuje v režimu „co nepoužívám – ztrácím“. Proto jsme se rozhodli, že s našimi pacienty budeme pracovat dál, protože by se jinak jejich stav zhoršoval – ochabovaly by sval, zkracovaly šlachy, vytvářely by se kontraktury, deformity kloubů a podobně. A to by pro naše pacienty bylo do budoucna mnohem horší, než zvládnout současný přísný hygienický režim.“

Předpokládám tedy, že hlavním focusem jsou pacienti s poškozením mozku, ať už vrozeným, nebo získaným…

„My trénujeme určitou dovednost, určitou funkci. Spousta našich pacientů ani nezvládne kontrolu hlavy, proto trénujeme vzpřímené držení hlavy. Jestliže pacient nezvládne kontrolu hlavy, tak bohužel nikdy nebude chodit.“

Jak už jste zmínila, u některých pacientů je důležité neomezovat rehabilitace. U koho například? Jde například o lidi s Parkinsonovou nemocí, kterých je v republice více jak 50 tisíc? Nebo jde o pacienty s dětskou mozkovou obrnou?

„Ano, přesně tak. Jedná se o děti s dětskou mozkovou obrnou, jsou to pacienti po kraniotraumatech, po operaci nádoru mozku, po poranění míchy nebo pacienti s Parkinsonovou nemocí nebo s roztroušenou sklerózou či s SMA (Spinální muskulární atrofie).

Rehabilitace nutná, ovšem ne všude dostupná

A jak situaci během nouzového stavu vnímali rodiče? Paní Váchová, maminka teprve dvouleté Valiky, která v prosinci onemocněla meningokokovou infekcí, musela na počátku pandemie u své dcery řešit celkovou hybnost. Jak moc složité bylo začít během pandemie koronaviru rehabilitovat?

„Lékaři nám řekli, že je potřeba chodit denně, samozřejmě s ohledem na covid-19. Dcera byla ještě v půlce března víceméně ležák. Měla ochablé všechny svaly, nehybné achilovky, přišla o prstíky na nohách, řešíme i jeden prstík na ručičce a vůbec funkčnost celé pravé ruky. Má i celotělově postiženou kůži, podstatná část znekrotizovala, na rukách i nohách má skvrny.“

„To, že jsme vůbec mohli s rehabilitacemi začít v době, kdy všechny nemocnice odkládaly veškerou péči, která nebyla nutná, je skvělé. A to, že šlo i denní rehabilitaci bylo podstatné, protože po měsíční terapii se Valika postavila na nohy a začala používat tělo.“

Opačnou zkušenost měla paní Laburdová se svým synem:

„Adam trpí syndromem kaudální regrese, což je docela těžké tělesné postižení. Normálně chodíme na rehabilitace pravidelně každý měsíc. Pokaždé se naučíme nový cvik, který potom musíme důkladně nacvičovat. Rehabilitace je pro syna velmi důležitá a to, že jsme teď měli skoro dva a půl měsíce výpadek, je špatné.“

Spustit audio
autoři: Rena Horvátová , Iveta Demeterová

Související