Předvolební hostina demagogie

O vkusnosti klipu Přemluv bábu už bylo napsáno a řečeno mnohé. Za zmínku však stojí představa, že levice nadělá dluhy, zatímco pravice bude šetřit. Kde se vlastně tato představa, že je levice rozhazovačná a pravice hospodárná, bere?

Když se podíváme na pár příkladů ze světa či nedávné historie, vidíme, že to je klišé postavené na hlavu. Vezměme si Spojené státy – baštu a předobraz pravolevých ideologických bojů. Vzorec je spíše takový, že pravicoví republikáni zadlužují stát a demokraté se snaží finance vyrovnávat.

Navzdory velmi pravicové rétorice nezrušil americký prezident Ronald Reagan – pro mnohé dosud symbol pravicovosti - jediný výdajový program a odevzdal svým nástupcům rozpočtové hospodaření s gigantickým schodkem. Bill Clinton – pro leckoho symbol levicovosti – odevzdal veřejné finance po osmi letech vládnutí v přebytku. Jeho následník George Walker Bush, soucitný konzervativec, nasekal zase obrovské dluhy. Nejenže neudělal jedinou reformu výdajových programů, ale dokonce je navýšil, třeba dotace léků pro důchodce.

Možná důležitější než ideologie je cosi jako politické aranžmá: Bill Clinton vládnul šest let z osmi s takzvaným nepřátelským kongresem. Kongres ovládaný opozicí mu nedovolil utrácet, i kdyby snad náhodou chtěl. V Německu zase – před vypuknutím globální krize – vyrovnala veřejné finance velká koalice sociálních a křesťanských demokratů.

Ani novodobá historie České republiky nenahrává žádné jednoduché interpretaci. V devadesátých letech – za vlády pravice – byly rozpočty vyrovnané, ale pod povrchem se skrývala bomba nákladů na sanaci bank ve výši půl biliónu korun. A pravicový ministr financí Miroslav Kalousek – dnes paradoxně největší jestřáb šetrnosti – vedl ministerstvo financí v době, kdy propad hospodářství způsobil gigantický schodek. Ke schodkům tedy může vést nejen levicová rozhazovačnost, ale též jakési ignorantství a nezájem o svět kolem nás a pocit, že právě já jsem nejlepší.

Kalouskova a Topolánkova vláda vládla už před vypuknutím globální krize dva roky. I tehdy však rostl státní dluh, navzdory tomu, že rostlo rekordně hospodářství.

Paroubkova sociální demokracie si o portrét „zadlužovací strany“ pochopitelně sama říká: tím, jak na všech stranách slibuje a mlčí o tom, kde na to vezme. Jaká ale bude realita po případném vítězství ve volbách? Víme, že levice chce zachovat velký stát. Znamená to ale zároveň růst zadlužení? To není jisté. Může to tak být, ale také nemusí. Jiří Paroubek může svůj nezmenšený stát stavět i na zvyšování daní, především těch, před kterými prostě nejde utéct. Prostor tady bohužel pořád ještě je, i když se nám to nelíbí.

O něco korektnější výklad skutečnosti zní asi takto: levice chce velký stát anebo ho alespoň nechce zmenšit a pravice chce menší stát nebo o tom alespoň mluví. S výší dluhů ale nemá pravolevá dichotomie většinou moc společného. Ani historicky, ani globálně. Koho ale v rámci té hostiny demagogie, která se tu před volbami koná, zajímá, jak je to doopravdy?