Pozdě, ale přece?

Má-li Brno nějakého významného žijícího rodáka, který je bez jakýchkoliv pochybností světově uznávaný, pak je to Milan Kundera. Ale to se ví minimálně od konce osmdesátých let minulého století, od vydání románů Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost.

Jak je tedy možné, že si Brněnští během dvaceti let svobody něčeho takového nevšimli, když Kunderovo romanopisecké umění ve svých dílech, hustě překládaných do češtiny, dlouhodobě vyzdvihují i jeho světoznámí kolegové Salman Rushdie, Philip Roth nebo John Maxwell Coetzee? A jak to, že k prozření v Brně nepomohl ani čin ministra kultury, který v roce 2007 udělil Kunderovi Státní cenu za literaturu?

Brněnská radnice prošvihla dokonce i nejvhodnější termín, který by takové neomluvitelné opomenutí mohl částečně napravit. Jenže ani Kunderovy loňské osmdesáté narozeniny Brněnské netrkly a svého slavného muže dál jen tak nechávali v Paříži v nejistotě, zda se jednou - byť symbolicky - domů natrvalo vrátí tím, že se k němu veřejně přihlásí jeho věrní rodáci. Proč tedy až dnes brněnský primátor Roman Onderka zajel do srdce Francie, aby spisovateli sdělil, jak moc si lidé z Brna váží toho, že se Milan Kundera narodil právě v Brně?

Myšlenka, že primátor by kvůli blížícím se volbám a nepříliš dobrému zdravotnímu stavu spisovatele už nemusel takovou mediální slávu jindy stihnout, a proto tedy musel jednat teď, zní natolik děsivě, že ji raději jako důvod ponecháme stranou, k přemýšlení všem, kdo mají rádi spekulativní nechutnosti. My méně nechutní a podezřívaví si vystačíme se zjištěním tím, že vyššímu lidu politickému některé kulturní samozřejmosti docházejí v Česku jaksi pomaleji, protože je jednoduše ignorují.

Ignorance, jak se ve francouzštině jmenuje jeden z Kunderových románů, má ovšem své meze. Dosvědčuje to i Onderkova pozdní cesta do Paříže. Bylo to pozdě, zatraceně pozdě. A jen s obrovským přemáháním se dá doplnit - ale přece.