Plekanec: V zámoří jsme žili ve fantasy světě. Fungovat u národního týmu je pro mě velkou ctí

27. listopad 2023

Exkluzivního hosta přivítala v pondělním pořadu Na síti moderátorka Andrea Sestini Hlaváčková. Ve studiu Radiožurnálu Sport si povídala s bývalým hokejistou a současně asistentem trenéra národního týmu Tomášem Plekancem. Jak vzpomíná na angažmá v NHL? Jak náročné pro něj bylo se vrátit z Montrealu na Kladno? Kdy úspěšnému hokejistovi došlo, že by se mohl dát na trenérskou cestu? Co si myslí o debatě ohledně zavedení povinné ochrany krku? Poslechněte si celý rozhovor.

Tomáši, jak se cítíš v nové roli asistenta trenéra národního týmu?

Bylo to hodně rychlé, ale je to super. Jsem nadšený, že přišla nabídka od trenérského štábu, který tam je. Mají za sebou úspěch z juniorky a je perfektní, že si mě vybrali a můžu tam s nimi působit.

Čtěte také

Máš více, nebo méně času, než když jsi hrál?

Času mám víc, ale samozřejmě je to o cestování a sledování kluků, kteří jsou adepty na nominaci na turnaj. Cestování tam určitě je, ale není to takové, jako když jsem hrál.

Co máš vlastně na starosti?

Je to o tom, že když vidím nějaké postřehy na ledě, tak to předat trenérovi. Vše je o diskusi, protože víc očí víc vidí. V tomhle je ta moje role a je to pro mě skvělá zkušenost vidět, jak trenér Radim Rulík pracuje, a pomáhat v postřezích.

O roli trenéra ses zajímal už během kariéry. Kdy ti došlo, že to bude cesta, kterou se dáš, až pověsíš brusle na hřebík?

Vždycky mě to bavilo, už když jsem hrál v Americe. Ke konci kariéry v Kanadě mě bavilo sledovat trenéry, jak se chovají, reagují na situace a jak se chovají na střídačce. Jak vysvětlují systémy hráčům, aby to pro ně bylo srozumitelné. Když jsem vrátil na Kladno, tak to bylo podobné a zajímalo mě to. Baví mě se s klukama bavit o herních činnostech, vždy mě to naplňovalo. Uvidíme, jestli mě to bude bavit dál, je to začátek.

Po kolika trénincích hráč pozná, že je to trenér, který mu sedí?

Vždycky to nějakou dobu trvá. První dojem tam je vždycky, ale pak se vztah trenéra s hráčem teprve tvoří. Záleží taky na tom, jak se daří, protože když se vyhrává, tak je všechno jednodušší, ale když se pak párkrát prohraje, tak se ukáže, kdo jak reaguje na tlak.

Měl jsi šanci projít nějakým trenérským kurzem?

Jsou tu licence C, B a A. Céčko dostávají hráči automaticky, když hrají mistrovství světa, olympiádu nebo extraligu. Béčko se studuje, to mám za sebou a teď jsem se přihlásil na licenci A a ta už je složitější. Je to o seminářích, docházce do školy, takže je to zajímavé, není to úplně jednoduché, tak uvidíme, jak se mi to podaří dokončit.

Čtěte také

Byl tvůj konec hráčské kariéry náhlý?

Jak se to vezme. Náhlý asi ano, protože jsem měl v plánu dokončit sezonu. Měl jsem ale bolesti zad, trvalo to asi měsíc, tak jsem šel na vyšetření a to ukázalo, že poškození je horší, než jsem myslel. Rozhodl jsem se, že to raději ukončím a nebudu riskovat, jak bych se mohl cítit další roky. Mám děti, chtěl bych sportovat alespoň rekreačně a hýbat se. Kdybych hrál dál, tak bych riskoval, že bych nemohl, a rozhodl jsem se to ukončit.

Operace, rekonvalescence a boj, to už tě asi nemotivovalo?

Teoreticky by se to asi dalo zvládnout, kdybych si dal delší odpočinek a pak se do toho vrátil, naskočil do toho kolotoče. Ale ve svém věku vypadnout na dva tři měsíce, pak se vracet a nevědět, jak to dopadne a že by mě mohl nějaký špatný zákrok poslat na operaci, tak jsem se rozhodl, že to ukončím. Nebylo to ze dne na den, promýšlel jsem to asi 14 dní a rozhodl se takto.

Většinu kariéry si strávil v zámoří, jak ale bylo důležité dohrát ji doma na Kladně?

Vyrostl jsem tam, mám tam kamarády, rodinu. Byla to pro mě automatický volba. Bohužel na tom Kladno nebylo v té době moc dobře, hrála se druhá liga, tak jsem se rozhodl, že pomůžu s postupem a pokusím se jít do týmu, který má šanci na titul. Bohužel tu sezonu ukončil covid, takže to nevyšlo a potom jsem se musel vrátit na Kladno a už jsem to vlastně jen dohrál.

Byla nějaká možnost, že by ses vrátil z NHL jinam než do Kladna?

Možnost určitě byla...

To ano, když jsi hrál za Kometu Brno. Spíš jsem myslela, jestli by tě lákalo hrát jinde?

Asi ne. Možnosti byly, ale hrát na Kladně pro mě bylo automatické. Znám každý kout té haly, takže to pro mě byla jasná volba.

Nehrál sis s myšlenkou zůstat ve vedení? Třeba jako Jaromír Jágr?

Moc jsme se o tom ani nebavili. Být trenérem na plný úvazek u extraligového týmu je daleko víc časově náročnější než být hráčem. Vzhledem k mému rodinnému rozpoložení teď není ideální varianta. Uvidíme ale, co přinese čas.

Máš to nastavené tak, že chceš spíše předávat hokejové zkušenosti dalším než se prosadit jako manažer?

Radši bych zůstal u hokeje než být někde ve vedení nebo managementu. Baví mě být s klukama a trenéry v kabině a řešit hokejové věci.

Tome, jakými kluby si v NHL prošel?

Byl jsem v Montrealu, tam jsem byl nejdéle, a pak v Torontu. Dva kluby, které jsou v Kanadě historicky nejslavnější, což bylo štěstí, že jsem mohl nakouknout do zázemí takových organizací.

Když porovnáš kluby z americké a kanadské části NHL, jsi rád, že jsi byl v Kanadě?

Mně to vyhovovalo, bavilo mě, když jsem viděl, že lidi mají o ten hokej zájem a že jsme hráli každý zápas před plnou arénou. V některých amerických městech lidé tolik nechodí a není to žádná super atmosféra. Bylo hrozně fajn, že jsem měl takové štěstí.

Davy lidí v ulicích, každý vás poznává. Bavilo tě to, nebo je to pro hokejistu náročné?

Záleží, co od toho člověk očekává. Pokud tě to naplňuje, že je o tebe zájem, tak je to skvělé místo. Nebo ne a najdeš si taky svoje prostory, kde se pohybovat, aby tě to omezovalo. Každý si najde svoje, ale mě spíš vyhovovalo nebýt tolik na očích. Našel jsem si svoje, strašně mě to bavilo a hokej jsem si tam strašně užíval.

Nemrzelo tě, že jsi nezažil NHL kariéru jenom v Montrealu? Jako třeba Patrik Eliáš v New Jersey Devils?

Nechtěl jsem samozřejmě, aby mě vyměnili do toho Toronta, ale moc možností jsem neměl. Už tak jsem měl štěstí, že jsem byl v Montrealu tak dlouho. Patrik je jedna z mála výjimek, co se mu povedlo. Pro mě 15 let v Montrealu a dva měsíce v Torontu bylo pro super, že jsem se vlastně nemusel nikdy stěhovat.

Naučil ses francouzsky?

Nenaučil, protože jsem byl línej. Když jsem tam šel, tak jsem neuměl ani anglicky, tak jsem se učil nějakou dobu angličtinu. Pak už člověk nemá tolik času, aby se chodil ještě někam učit. Když se věnujete tomu sportu, tak už času tolik nebylo, ale zpětně toho trochu lituji. Nedá se nic dělat.

Je něco, čeho v kariéře lituješ, že ti třeba chybí?

Asi nelituju. Těžko bych si na začátku kariéry představil, že se povede hrát tak dlouho v Americe, tolik zápasů za nároďák.

A Stanley Cup?

To je jasná věc, že by člověk chtěl vyhrát Stanley Cup.

S týmem jako Montreal to zavánělo...

Oni byli na Stanley Cupy zvyklí, ale bohužel v době, když jsem tam byl já, tak jsme k tomu neměli blízko a bylo to těžké. Samozřejmě to mrzí, ale je to týmový sport, a když se to nesejde, tak se to dá hůř ovlivnit.

Anebo reprezentační zlato, o které jsi v roce 2010 přišel, když jsi právě s Montrealem bojoval o Stanley Cup?

To bylo taky super, že nám to parádně vyšlo. Ale nelituji vůbec ničeho, prostě to tak dopadlo, nedá se nic dělat a já jsem rád za kariéru, kterou jsem měl.

Jak moc šokující bylo se v minulosti vrátit z Montrealu na Kladno?

Vždy jsem si z toho dělal srandu v Americe, nebo i všichni Češi a Slováci, co jsme tam byli. Říkali jsme, že hrajeme v takovém fantasy světě. Létáme soukromým letadlem první třídou, spíme v pětihvězdičkových hotelech a je to bublina na několik let. Pak z toho člověk vyskočí a vrátí se třeba jako já na Kladno, ještě na starý stadion, kde je to zázemí trochu horší než v Montrealu. Je to úplně jiný svět od A do Z.

Jak to funguje v NHL? Přijdeš, máš tam vypraný dres, připravené věci...

Už jenom to, že se o nás v Montrealu staralo každý den asi 15 lidí. Ať jde o broušení bruslí, výstroj, to byli tři lidi. Na fyzio, na posilovnu to bylo každé ráno asi osm lidí. Tři lidi se starají o ty, co potřebují léčení, pak jsou tam dva nebo tři kondičáci. Nedá se to srovnávat.

Měl jsi pověst houževnatého hráče. Současný kapitán Bostonu Brad Marchand o tobě dokonce řekl, že tě nesnáší. Bavilo tě provokovat?

Já moc neprovokoval. Hrozně mě ale bavilo, když to řekl, protože dostat kompliment o nejnenáviděnějšího hráče na světě je vlastně dobrý. Nikdy jsem s hráči moc nemluvil, neprovokoval jsem. Měl jsem styl hry, který nebyl úplně oblíbený.

Čím jsi tedy hráče štval?

Když jsem začal v Americe, tak jsem hrál tři roky na farmě. V té době jsem tomu říkal hokejová jatka. Byla to samá sekyra, krosček a prosadit se v téhle lize bylo strašně těžké. Pokud člověk neukázal, že je schopný se tomu postavit, bylo to těžké. Nebyl jsem rváč, nikdy jsem se nechtěl prát, ale tohle byla masakr liga, tak mě to vychovalo. Já jsem takhle hrál, ale když to fungovalo, tak to pomáhalo týmu. Nikdy jsem nikoho zákeřně nezranil, to ne.

Jak je pro hráče důležité vytvářet tlak na rozhodčí?

Jak kdy, záleží na tom, jací rozhodčí jsou a jakým způsobem zápas vedou. Mají strašně těžkou práci, to víme, ale někdy je potřeba tlak vyvinout, aby se některé věci otočily.

Měla tvoje houževnatost vliv na to, že jsi byl úspěšný při vhazování?

To ani ne, to spíš bylo zkušeností. Odehrál jsem hrozně moc buly v NHL a byl jsem na to naučený. Trenéři na farmě na to kladli důraz, že je to hrozně důležitý detail. Tím, že jsem jich odehrál hodně, tak jsem se naučil různé varianty a byl jsem rád. Jako hráči ti to hrozně zvedne herní čas, protože zvládneš situace, které jsou důležité.

Jak důležité je držet si status drsňáka mimo led?
Vše vychází ze hry, jak člověk hraje a jak funguje. Není to o tom, jaký je drsňák. Všechen respekt vychází ze hry.

Jak moc sis užíval kontakty s médii mimo hokejové aktivity?
Tím, že jsem hrál v Montrealu, tak jsem si na to zvykl, protože jsme těch aktivit měli strašně moc. Starší hráči museli ty akce trochu krotit, protože toho bylo opravdu hodně. Já s tím nikdy problém neměl, ale nevyhledával jsem to. Nevyžíval jsem se v tom, abych byl vidět, ale pokud někdo z médií něco potřeboval, neměl jsem problém s ním mluvit.

Nenařizovat, doporučit

Vnímáš hokej jako jeden z nejnebezpečnějších sportů?
Tím, že se poslední roky strašně zrychlil, tak určitě nebezpečný je. Dříve to bylo o něčem jiném, ale dnes je to strašně rychlé, takže tělo trpí. Já měl vždycky štěstí na zranění, protože mi nikdy nic extra nebylo. Měl jsem jedno zranění na čtyři týdny, když jsem si udělal vazy v koleni. Párkrát mě píchlo v zádech nebo jsem měl tříslo, ale nikdy mě to nedrželo mimo hru. Paradoxně mi to ukončilo obě kariéry, jak v Kanadě, tak tady.

Nemáš za sebou žádné zranění, co by tě vyřadilo na půl sezony?
Vůbec. Měl jsem štěstí a obdivuji hráče, co si prochází zraněními a pak se vrací do kolotoče zpátky. Musí to být strašně náročné, jak psychicky, tak fyzicky, a kdo to zvládne, tak musí být hrozně silný, aby se dostal zpátky do výkonnosti, kterou potřebuje.

Byl bys pro zavedení povinného nošení chrániče krku u hokejistů?
Pro povinné bych nebyl. Nechal bych to na nějakém doporučení, protože každý dospělý člověk by měl vědět, co pro něj je a není dobře.

Ty jsi nosil rolák kvůli tomu?
Já jsem to v minulosti nenosil kvůli zranění, ale protože jsem na to byl zvyklý. Můj bývalý spoluhráč Richard Zedník, tomu se stalo podobné zranění, ale naštěstí to dopadlo dobře. Myslím, že i ten rolák, i když je to jen kus látky, tak i milimetr může pomoci. Jako povinnost bych to nedával, jako doporučení ano.

Byl bys pro to, aby se některé věci zpřísnily, aby k tragickým událostem nedocházelo?
Údery na hlavu se hodně zpřísnily, to se trestá a je to správně. Kdo nemá pud sebezáchovy, že by mohl protihráče narazit, tak je fajn, že se to zpřísnilo. Brusle může říznout kdekoliv a celé tělo se dá v hokeji jen těžko ochránit.

Jak moc jsi vnímal, že by NHL řešila otřesy mozku?
Řešilo se to hodně a je to velký rozdíl oproti Evropě. Tady člověk dostane úder do hlavy a nechají ho hrát. V Americe to není vůbec možné, hráč musí projít určitým protokolem, který trvá asi týden. Nevím, jak je to dnes, ale za mě to bylo tak, že když tam byl úder do hlavy, šel okamžitě ze zápasu, musel projít určitými testy, a když jimi neprošel, tak minimálně týden nehrál. V Evropě je to určitě benevolentnější.

Velká rodina

Během kariéry jsi stihl dvě manželství a čtyři děti. Plánuješ koupit autobus a ještě se rozrůstat?

To ne, to neplánuji. Myslím, že mi to stačí a nemám v tomhle směru další plány.

Tři kluci a jedna holka. Kdo je největší sporťák?

Všichni čtyři jsou takový sportovní. Každý trochu více, nebo méně, ale všichni sportují. U nás to asi jinak nejde než ten sport vytrpět. Všechny to baví a jsem rád, že mají ke sportu blízko.

Přál by sis, aby byli hokejisti?

Ne, je mi to asi jedno. Nemám to postavené tak, že by někdo musel být hokejista. Ze dvou kluků nebudou určitě. Uvidíme, co z Olíka bude, teď ho to baví, ale je malinkej. Nemám to postavené tak, že by musel hrát hokej.

A co dcera Lea? Dal bys holku na hokej?

Kdyby ji to bavilo, tak bych ji na hokej dal. Nemáme to s Luckou vyhraněné, že bychom preferovali něco víc a méně. Uvidíme, co je bude bavit, a budeme je v tom podporovat.

Tvému nejstaršímu synovi bude 12 let. Ty jsi už v 15 letech hrál českou extraligu jako jeden z nejmladších hráčů. Dovedeš si představit, že by měl za tři roky jít do velkého hokeje?

To si představit vůbec nedovedu, ale ty skoky v tomhle věku jdou rychle.

Bereš to tak, že jsi tam byl brzo?

Brzo určitě, ale nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Zpětně mi to neublížilo, takže to asi špatně nebylo. Nevím, jestli to pomáhá, ale mně to pomohlo být tam tak brzy.

Je pro tebe Česko srdcovka a finální destinace, nebo bys chtěl zůstat v Kanadě?

Vždycky jsem se chtěl vrátit domů a cestovat po světě. Cestoval jsem sice celý život po městech kvůli zápasům, ale tam jsme toho moc neviděli. Určitě žít doma v Česku a vyjíždět na cesty a poznávat svět jinak.

Na sociálních sítích vystupujete s Luckou hodně sportovně. Vždycky jsi měl tolik energie, nebo to máš nastavené kvůli dětem?

Obojí. Nikdy jsem moc neposeděl a pořád jsem potřeboval něco dělat, ať už sportovat, nebo mít něco naplánované. Jsem rád, že máme takový životní styl a že snad děti nebudou mít čas vymýšlet kraviny a dělat věci, které dělat nemusí.

Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou

Související