Aušvicate hi kher báro. Slavná píseň o nezměrném žalu

Ctibor Nečas|foto: Repro Česká televize

„O všech písních, které vznikly v (Osvětimi) na toto téma, nemůžeme dnes vědět, protože řada lidí se vůbec nedožila svobody. Ti, kteří lágry přežili, byli často nemocní a chtěli na vše zapomenout.“

Svědectví se dochovalo od několika málo přeživších žen. Jednalo se hlavně o Růženu Danielovou. Za nacistické okupace byla v roce 1943 s celou rodinou deportována do tzv. cikánského tábora v Osvětim-Březinka. Přišla zde o manžela s všech pět dětí. Na základě jejího hudebního podání etnomuzikolog Dušan Holý zapsal a odborně analyzoval dnes už obecně známou žalující píseň Aušvicate hi kher báro.

„Holý paní Danielovou opakovaně nahrával a z nahrávek za spolupráce s historikem Ctiborem Nečasem vytvořili publikaci Žalující píseň, ve které detailně rozebírá její textové a melodické varianty.“

U lidových písní není znám jejich původní autor. Jedná se vždy o písně anonymní, které byly většinou šířeny ústně.

„Píseň není nic statického. Předává se z generace na generaci a mění se. Píseň Aušvicate hi kher baro zřejmě vznikla na melodii prastaré romské lidové písně Oda kalo čirikloro. Různé textové obměny se netýkají jenom Osvětimi, zpívala se třeba se slovy ‚v Dubnici, u Váhu, pracuje tam můj milí. Pracuje, pracuje, dělá těžkou práci‘. Dubnice totiž byla jedním z dvanácti sběrných pracovních táborů na Slovensku. V únoru roku 1945 tam bylo zavražděno 26 romských vězňů, je tam masový hrob.“

Vraťme se ještě k písni Aušvicate hi kher báro, kterou nazpívala Růžena Danielová.

„Ona si to zřejmě upravila do dnes známé formy, ale tyto písně byly sdílené. Nemůžeme si představovat, že žena v lágru seděla na pelesti a vymýšlela písničku. To se dělo v rámci společenství. Jedna žena začala zpívat, druhá se přidala se svým nápadem, který vycházel z romské symboliky či ze starších písní, atd.“