Odchází legendární vůdce Indonésie

Lékaři konstatující selhání hned několika důležitých orgánů naznačovali, že většina jiných pacientů by v jeho situaci už dávno podlehla. "Jeho odhodlání přežít je obrovské, jsme překvapeni," konstatoval vedoucí ošetřujícího týmu Mardjo Subiandono. Přesto přišel den, kdy bývalý indonéský prezident Suharto svůj poslední boj prohrál. Byla to jeho teprve druhá vážná porážka. První přišla před deseti lety, kdy Suharto, který se rád stylizoval do role otce národa, musel pod tlakem pouličních demonstrací odstoupit. A to pouhé dva měsíce poté, co byl, jako vždycky demonstrativně, posedmé zvolen prezidentem.

Suhartův život v období mezi abdikací a smrtí není zajímavý. Je to život soukromníka žijícího v ústraní, který čelí stále většímu počtu chorob, a díky nim se mu podaří vyhnout hrozbě soudních procesů (kvůli obviněním z korupce). O to zajímavější je ale Suhartův život předchozí. Počínaje narozením. Už tam si milovník záhad přijde na své.

Narodil se v roce 1921 v chudé rolnické rodině. Rodiče se záhy rozvedli a malého Suharta si přehazovali příbuzní. S jeho vzděláním se na rolnického synka začalo velmi brzy, což vedlo ke spekulacím, zda jeho biologickým otcem není místo zemědělce Kertosudira někdo jiný, buď bohatý javánský aristokrat, anebo zámožný čínsko-indonéský obchodník. Jisté je, že Suharta se nakonec se ujala teta a její muž, který byl nižším úředníkem v holandské koloniální správě.

Za svůj vzestup vděčí Suharto armádě. Když do ní v devatenácti letech vstoupil, byla ještě koloniální, brzy však přišli Japonci a Suharto začal pracovat pro ně, nejdřív jako policista, pak jako důstojník v projaponských milicích. Ke konci války obrátil zbraně proti Japoncům, a když se do Indonésie vrátili Holanďané, bojoval i proti nim. Někteří kritičtí historici tvrdí, že Suhartovi se zásluhy z tohoto období povedlo nadměrně zveličit. Nicméně vojensky byl úspěšný i za nové, nezávislé Indonésie, kdy se mu, už jako plukovníkovi a později generálmajorovi, dařilo potlačovat odboj proti centrální vládě.

Ale jeho hvězdná chvíle nadešla v říjnu 1965. Tehdy bylo uneseno a brutálně zavražděno šest antikomunistických generálů. Indonéská pravice a mnozí historici tvrdí, že to měla být jen předehra ke komunistickému puči. Pokud ano - dodnes jsou o tom spory - Suharto takovému vývoji zabránil. Využil faktu, že byl nejvyšším velitelem v největší blízkosti hlavního města a během velmi krátké doby se stal faktickým vládcem země (i když formálně se prezidentem stal až v roce 1967). Prezidentem byl více než tři desítky let.

Bilance jeho vlády je smíšená.

Prosazoval hospodářské a sociální reformy, které zvýšily životní úroveň Indonésanů. Indonésie začala naplno využívat svého potenciálu jako ropné země a otevřela se zahraničnímu kapitálu. Západ, a zejména Spojeného státy, v Suhartovi viděly spolehlivého partnera, který zadrží možnou expanzi čínského komunismu směrem na jih. Byl to tento Suharto, jehož státnické velikosti se přišli v minulých dnech poklonit další význační politici jihovýchodní Asie, zakladatel moderního Singapuru Lee Kuan Yew a dlouholetý malajsijský premiér Mahathir Muhammad, oba jen o málo mladší než Suharto.

Dějiny však znají i jiného Suharta, a ten si zaslouží úctu pramalou. Suharto stál za indonéskou anexí bývalého portugalského a nyní už zase svobodného Východního Timoru. Pod indonéskou nadvládou tam zemřelo na dvě stě tisíc lidí. Suharto inicioval kampaně proti Číňanům a komunistům - což v 60. letech v Indonésii splývalo. V pogromech, při nichž byli někdy vražděni i jen domnělí příznivci komunismu, přišly o život stovky tisíc osob. Suharto za své vlády nepřipustil žádnou opozici. Podíl na moci přepustil jen povolné státostraně Golkar a armádě, pro jejíž představitele byla vyhrazena nemalá část parlamentních křesel.

V druhé půli devadesátých let se ale ukázalo, že je Suhartova pozice vratká. Asijská měnová krize, která propukla v Thajsku, vyhnala prudce do výše i indonéské ceny, a to včetně základních potravin jako rýže. Pouliční protesty se rozmohly natolik, že se od Suharta odvrátili i jeho ministři a generálové. Oslabený a izolovaný patriarcha se 21. května 1998 musel vzdát prezidentského křesla.

Tou dobou ho většina Indonésanů nenáviděla. Uplynulo však deset let. A myšlenky na bezmocného, umírajícího Suharta musely obměkčit i mnohé z jeho bývalých nepřátel. Když umíral, modlily se za prý něj východojavánské prostitutky. Říká se, že nevěstky mívají sklony k přehnané sentimentalitě - ale tak jako tak, dnes se v Indonésii najdou lidé, kteří tvrdí, že za Suharta byl život snazší.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .