Novým vrchním pražským rabínem se stal David Peter

David Peter studoval na rabína 13 let na školách v Jeruzalémě. Studia ukončil před třemi lety, ale židovské vzdělávání podle něj nikdy nekončí. Jakým směrem chce vést pražskou židovskou obec? Bude pokračovat v rabínské práci v duchu Karola Sidona?

„Tak já vždycky říkám, že jsem tradiční rabín. Což se dneska překládá jako ortodoxní. Ale v židovském světě to je tradiční. Budu pokračovat, dá-li Bůh, v cestě, po které pan rabín Sidon šel. Otázka je, jak vést tu obec a zdá vůbec vést. Člověk může vést a nemusí vůbec nic udělat, stačí jen, že se tam nachází. A lidé sami jsou nějakým způsobem ovlivněni. Ten proces je v nich, ten jejich vztah k židovství je u nich. Já tu jsem jenom proto, abych jim pouze pomohl, ukázal cestu, poradil, nebo byl pouze s nimi.“

V jednom z rozhovorů z poslední doby David Peter řekl, že jeho největším snem je, aby si židé uvědomovali své židovství. Jak se mu daří ho naplňovat?

„Přiznám se, že nevím. To záleží na nich, kým budou oni chtít být. Smutné je na tom to, že pokud budou dlouho otálet přiznat si, kým jsou, svět jim to brzo připomene a to bude velice těžké pro ně. Protože možná potom už budou sami.“

Jak to teď myslíte?

„Židé, kteří se nehlásí vůbec k ničemu, si myslí, že jsou součástí té společnosti, ve které žijí. Ale to je pouhá lež. Mohu mluvit z vlastní zkušenosti. Má rodina si to před válkou také myslela. Byla součástí Československa, ale nikdo jim nepomohl. Zase se ta doba vrací. Z mého pohledu to, co bylo před 70 lety, se opět vrací. V trošku jiné podobě, ale je to stejné. Podívejte se, co se děje v Paříži, co se děje v Německu, v Maďarsku. Má žena pochází z Paříže a nedávno nás navštívili její rodiče. Ti mi řekli, že poprvé se opravdu báli.“

Myslíte, že se vrací nějaká nenávist vůči židům?

„Ano, ona se nevrací, ona je tu celou dobu. Ale teď je to mnohem víc vidět. Také jsem teď mluvil s jedním člověkem, který žije v Paříži. Je tam pomocným rabínem a říkal, že tam se lidé v poslední době mnohem více stmelují a jsou více spolu. Najednou chodí na židovské vzdělávání. To je velká věc, on má v hodině najednou plno lidí. A to platí pro celou Francii, že lidé hledají sami sebe, chtějí poznat, kým jsou. Jestliže už zase svět nepřijímá žida jako normálního člověka, tak holt by se žid asi měl vrátit zpátky.“

A myslíte, že pomůže odstranit nenávist to, že se židé semknou?

„Ne, to nepomůže, ta nenávist prostě bude.“

A vy sám jste se s ní někdy setkal?

„Já se Vám přiznám, že mám od Pána Boha velké štěstí. Zatím, díky Bohu, jsem se s ní tady nesetkal.“

A nestálo by za zamyšlení ortodoxní komunitu tolik neuzavírat před okolním světem, jak tomu často bývá, ale naopak více se otevírat?

„To je velká otázka. Představme si, že máme dům. Domov. Kdo může vstoupit do domu? Do domova? Nejdřív členové rodiny, přátelé. Jen pár lidí. Ale pokud potom otevřeme dveře, co potom? Člověk má domov, aby si odpočinul, aby byl mezi svými. Občas může otevřít dveře a udělat třeba den otevřených dveří, jak se to dělá teď všude možně. Třeba v mateřské školce, nebo na vysoké škole se v den otevřených dveří vyzývá: ‚Přijďte k nám podívat se, jak to tady děláme.‘ Ale stále mít otevřené dveře? Pak může být průvan a už nikdo potom uvnitř nezůstane.“