Novou scénu Národního divadla otevřeli před 40 lety. S retro jevištní technikou pracují opravdoví mistři
Budova Nové scény Národního divadla vzbuzovala kontroverze od samého počátku. Mezi měšťanské domy a historickou budovu Národního divadla doslova vtrhla moderní, brutalistní architektura, okázalá minimem dekorativnosti, poutající pozornost tisícovkami skleněných kachlí a prosklenými stěnami, robustní, velkolepá.
V seriálu, který věnujeme 40. výročí otevření Nové scény, ale od exteriéru poodstoupíme. Nebude nás příliš zajímat to, co je vidět z ulice. Zaměříme se na útroby budovy. Na to, jak celý organismus funguje, na lidi, kteří v ní denně pracují – i na to, jak mohou technologie, vyrobené v roce 1983, obstát v současné, digitální době.
A zkusíme si představit, jak se Nová scéna promění poté, co projde v příštích letech velkou rekonstrukcí.
Změny v průběhu stavby předznamenaly problémy, se kterými se Nová scéna potýká dosud
Původně měly na volném prostranství po takzvaných Kaurových domech vzniknout tři nové objekty: provozní budova divadla, restaurace a přímo u Národní třídy stavba se společenským sálem. Se stavbou nové a velkou rekonstrukcí historické budovy Národního divadla se započalo v roce 1977.
Na počátku 80. let minulého století ale přišel scénograf architekt Josef Svoboda s požadavkem, aby byly plány přehodnoceny a aby zde vzniklo hlavní zázemí pro Laternu Magiku. Po nějaké době diskusí bylo jasné, že plány Josefa Svobody nemohou stavaři přeměnit ve skutečnost v termínu, na kterém trval městský výbor komunistické strany. Nová scéna, spolu s rekonstruovanou historickou budovou, měla zahájit činnost na 100. výročí Národního divadla, které se otevřelo 18. listopadu 1883. Úkol urychleně dostavět Novou scénu dostal architekt Karel Prager. Nová budova měla být víceúčelová a prostor měly využívat Laterna Magika, činohra, opera i balet.
Prakticky hned od otevření Nové scény se začaly projevovat důsledky změn provedených uprostřed stavby. Architekt Karel Prager například navrhl jeviště jako variabilní prostor, který lze různě přestavovat. Už při premiéře 20. listopadu 1983 ale bylo jasné, že to nebyl šťastný nápad. Herci nebyli slyšet, točna vrzala, dojem byl rozpačitý.
Jste v muzeu, popisuje zákulisí Nové scény šéf jevištní techniky
Vpředvečer stého výročí otevření národního divadla, 17. listopadu 1983, si zrekonstruovanou historickou budovu a právě dokončenou Novou scénu přijeli prohlédnout přední představitelé státu a komunistické strany, jako byl Gustáv Husák, Lubomír Štrougal, Vasil Bilak či Miloš Jakeš. Méně velkolepá už pak ale byla denní praxe, se kterou se herci na nové scéně začali potýkat prakticky okamžitě. Mimo jiné i proto, jakým způsobem architekt Karel Prager vyprojektoval jeviště.
„On si vymyslel, že to bude variabilní prostor, že půjde uspořádat jeviště jako arénu, udělat alžbětinské posezení nebo využít nejběžnější uspořádání, takzvané kukátko,“ popisuje dlouholetá archivářka Národního divadla Marie Hradecká. Při premiéře 20. listopadu 1983 se ale nedostatečná divadelně-technická příprava plánu projevila v plné síle. V sále byla špatná akustika, přestavby komplikované a točna, která se nakonec stala smutnou hrdinkou premiéry, velmi hlasitě vrzala. Specificky byl také pojat sám Strakonický dudák. „Jak napsal dobový tisk, podle místopředsedy vlády ČSSR Josefa Korčáka vybrali Strakonického dudáka proto, aby ukázali socialistickou soudržnost všech spřátelených států. Prohnilost Západu pak zobrazovala hlavní postava Zuliga tím, že byla zdrogovaná a potácela se jevištěm,“ popisuje Marie Hradecká. Premiéra tak vlastně byla fiaskem.
Šéf jevištní techniky Nové scény Tomáš Studnička říká, že pro činohru zkrátka od počátku nebyla Nová scéna vhodná. „Když ty kulisy jezdí nahoru a dolů, jsou hodně hlučné. Problém je s akustikou. Teď už to nějak dohoníme, hlučnost řešíme hudbou a herci mají porty. Ale ta technologie je prostě nevyhovující, navíc je to všechno z 80. let. Bereme to tak, že jsme v muzeu a je potřeba se s tím naučit pracovat,“ vysvětluje Studnička, pro kterého je budova srdeční záležitostí a pracuje zde už 28 let.
Točnu odvezli, sedadla už se nepřestavují
Hned po nepovedené premiéře Strakonického dudáka, který zahajoval 20. listopadu 1983 celý provoz budovy, přišly první negativní ohlasy: „Věřme, že dramaturgie činohry vyvodí z této natrpklé zkušenosti závěry, týkající se vhodnosti a nevhodnosti textů pro typ divadelního prostoru Nové scény,“ podotkl komentátor Mladé fronty. Jaroslav Fixa, umělecký šéf činohry, poznamenal, že Národní divadlo dostalo po přímém televizním přenosu řadu rozhořčených dopisů a že to musí scéna napravit.
Herci a herečky, stejně jako jevištní technici, se tak učili s prostorem pracovat. Točnu odvezli, od proměn scény se ustoupilo, takže nakonec zůstalo jen klasické „kukátko“. A protože Stavovské divadlo rekonstruovali, valná část repertoáru činohry se přesunula právě na Novou scénu. V letech 1983–1990 tu činohra uvedla tři desítky premiér, mimo jiné Věc Makropulos Karla Čapka v rež. Václava Hudečka, Slečnu Julii Augusta Strindberga v rež. Karla Kříže, Nebezpečné známosti Christophera Hamptona v rež. Ladislava Smočka, těsně po revoluci také třeba Havlovu Zahradní slavnost v rež. Vladimíra Strniska. Konaly se tu i jiné akce, jako baletní premiéry a matiné, komponované večery či Festival aktualit.
Poté, co se po osmileté rekonstrukci otevřelo v roce 1990 Stavovské divadlo, našla činohra zázemí tam a v roce 1992 se na Novou scénu stěhuje Laterna Magika. Do jejího původního působiště v paláci Adria se totiž vrátil Otomar Krejča s obnoveným Divadlem za branou.
Starý jevištní výtah Nové scény je jak pamětní deska, herci v něm ale jezdit nesmí
Když v zákulisí Nové scény sledujete práci jevištních techniků, musíte před nimi smeknout. Strojník, který nad jevištěm obsluhuje kulisy, má například na obrazovce před sebou nalepené barevné papírky, díky kterým ví, kam kterou dekoraci spustit – a přitom musí být velmi přesný. Technologie se totiž na Nové scéně od otevření v roce 1983 nezměnily. A řadu let už tam herci, herečky a personál čekají na rekonstrukci, která by přivedla divadlo do 21. století.
Podobné „retro“ jsou i interiéry, jako malinké herecké šatničky nebo místnost pod jevištěm, což je dá se říct „obývák“, kde se před představením všichni scházejí. Mezi jevištěm a takzvanou „lávkou“ (prostor nad jevištěm, kde pracují strojníci) může personál jezdit výtahem anebo použít jedno ze dvou točitých schodišť. Herci nebo herečky ale výtah v průběhu představení používat nesmí. „Kdyby se herec zasekl, tak by představení skončilo,“ vysvětluje šéf jevištní techniky Tomáš Studnička. Výtah Nové scény je původní, takže velmi malý a starý – a uvnitř jsou k vidění desítky reliéfů, které zde pracovníci divadla vyryli v průběhu čtyřiceti let. „Je to vlastně taková pamětní deska. Řada lidí, kteří tady něco vyryli, už nežijou,“ podotýká Tomáš Studnička.
Studentům mávali 17. listopadu 1989 z prosklených zdí Rösner i Hrzánová
„Na co se tady nejvíc a nebo opravdu hodně vzpomíná? Asi na představení 17. listopadu 1989,“ popisuje archivářka Marie Hradecká, která pochází z ochotnické rodiny a v Národním divadle pracuje víc než třicet let. „V obou budovách se tehdy hrálo. A o přestávce přešli Boris Rösner a Bára Hrzánová z historické budovy na Novou scénu a mávali přes prosklené zdi studentům. Na to se vzpomíná hodně.“
Jedno z nezapomenutelných představení bylo podle Marie Hradecké baletní dvoupředstavení Malý pan Friedman a psycho v režii Jozefa Bednárika, hrané v letech 1993 až 2002. „Mělo to neopakovatelnou, zvláštní atmosféru, a ačkoli to bylo děláno na Novou scénu, povedlo se to posléze přenést i do historické budovy. A nevadilo to. To bylo oblíbené a skutečně výjimečné představení, oceněné i Thálií,“ vzpomíná Marie Hradecká, jejíž profesní příběh jako by kopíroval malou část historie československého divadla. Milovala totiž zamlada herečku Leopoldu Dostálovou, na kterou chodila do Divadla za branou Otomara Krejči. Poté, co bylo toto divadlo v roce 1972 zrušeno, zaměstnali tamní herce v Lyře Pragensis, která tehdy poskytovala jakýsi azyl „nepohodlným“ umělcům. Marie Hradecká pak v roce 1979 opustila místo v ČKD, kde prodávala kotelny, a šla, pracovat právě do Lyry Pragensis. V roce 1992 pak nastoupila do Národního divadla a stala se vedoucí kanceláře ředitele.
Piazzetta ožije po rekonstrukci kavárenským provozem
Po roce 1990 se na Nové scéně začala střídat představení Laterny Magiky, soudobé opery, experimentálního tance nebo současné činoherní tvorby. Mluvčí Národního divadla Tomáš Staněk upozorňuje obzvlášť na éru na začátku stávajícího tisíciletí, kdy se do vedení činohry dostal umělecký šéf Michal Dočekal a funkce provozního ředitele se ujal Štěpán Kubišta. „Tehdy divadlo začalo intenzivně ,rozžívat‘ i ostatní místa budovy, ne jen divadelní sál. Zásadním způsobem jsme začali pracovat s dnes již legendární kavárnou Nona, kde jsme začali pořádat besedy, výstavy, vernisáže, tiskové konference.“ Nová scéna začala hostit například Festival německého jazyka.
Ožila také piazzetta – nádvoří mezi hlavní budovou Nové scény a provozní prosklenou budovou, kde divadlo začalo pořádat různé doprovodné i edukační programy. Prostor oživila i instalace Kurta Gebauera ve tvaru srdce, věnovaná Václavu Havlovi. V tuto chvíli skoro všichni zaměstnanci nedočkavě vyhlížejí rekonstrukci. Je totiž po 40 letech víc než potřebná. „Na co já se obzvlášť těším, je kavárna, která by po rekonstrukci měla vzniknout v prosklené části Nové scény. Fasáda totiž bude otevírací, a kavárna tak bude moct otevřít celou skleněnou stěnu a přetéct až na náměstí Václava Havla,“ popisuje Tomáš Staněk.
Kavárna, ze které se třeba do veřejného prostoru bude linout zvuk klavíru, je ovšem jen jedna z řady úprav, které Novou scénu při rekonstrukci čekají. Většina z nich nebude vidět – řemeslníci vymění elektřinu, rozvody vody, odpady, divadelní technologie, upraví stavební dispozice v zákulisí. divadelní technologie. „Čeho se úpravy naopak nedotknou vůbec, bude architektonická podoba fasády, navržená v 80. letech minulého století Karlem Pragerem, a stejně tak i interiér divácké části. Zůstane ikonické schodiště i lustr, které diváci znají,“ doplňuje Tomáš Staněk.
A kdy to celé vypukne? Národní divadlo v tuto chvíli čeká na rozhodnutí vlády o přidělení peněz – hned poté se pustí do rekonstrukce. Instituce už má i stavební povolení a doufá, že výběrové řízení na zhotovitele zvládne za půl roku. Za další dva roky by pak měla být rekonstrukce hotová.
Související
-
Nová Scéna ND
Karel Prager byl jednou z nejvýraznějších osobností poválečné československé architektury a jeho stavby dodnes budí rozporuplné reakce.
-
Národní divadlo startuje novou sezónu. Jaké přísliby a úskalí ho čekají?
Na Střeleckém ostrově v Praze dnes Národní divadlo slavnostně otevírá svou 141. sezónu. S jakými plány do ní vstupuje?
-
Architektura, která stále provokuje? Praha na vlně brutalismu
Brutalistní či brutalistická – slova, která jsou ve spojitosti s architekturou skloňována čím dál tím častěji.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
