Nico byla šťastná, až když se zbavila své krásy, říká režisérka filmu o rockové femme fatale

Německá zpěvačka, modelka, herečka a skladatelka Christa Päffgenová byla výraznou postavou mezinárodní alternativní scény šedesátých i sedmdesátých let. Za svou múzu ji kromě Andy Warhola považoval třeba Jim Morrison nebo režisér Philippe Garrell. Přestože mnozí si jí dodnes spojují výhradně s  kultovní kapelou The Velvet Underground, Nico se většinu svého života věnovala sólové kariéře, natočila řadu sólových alb a podnikla stovky koncertů – mimo jiné i ve východní Evropě, kde v době komunistické totality patřila k nežádoucím postavám.

Osmdesátky jako nejlepší etapa jejího života

Poslední tři roky života hudební ikony na turné sleduje film italské scenáristky a režisérky Susanny Nicchiarelliové nazvaný Nico, 1988, který koncem minulého týdne vstoupil do českých kin. Proč se z širokého spektra událostí i bohaté hudební kariéry rockové femme fatale zaměřila právě na toto období, okomentovala režisérka ve čtvrtečním ArtCafé: „Myslím si, že osmdesátá léta byla tou nejlepší a nejzajímavější etapou jejího života, o které lidé navíc moc nevědí. Byla to doba, kdy přestala být celebritou, hodně se soustředila na tvorbu vlastní, autentické hudby. Pořádala koncerty po Evropě a jako umělkyně se tehdy cítila velmi naplněna. Myslím, že právě tehdy našla skutečně sama sebe.“

Najít ženu jménem Christa

Cílem Susanny Nicchiarelliové ale zároveň bylo prozkoumat a najít ženu, která se skrývala za ikonickým statusem a mediálním obrazem Nico - tedy ženu jménem Christa: „Určitě jsem nechtěla narušovat obraz Nico, to ona sama ho v pozdním období svého života narušovala a destruovala. Vždycky říkala, že její krása pro ni byla problém, že jí zabraňovala být sama sebou. Teprve když skončila její modelingová kariéra, mohla se stát tím, kým se vždycky cítila být. Tehdy zcela změnila svou image, obarvila si vlasy načerno a začala dělat velmi odvážnou a jinou hudbu, která ovlivnila řadu hudebníků 80. let.“

Film jako cesta za skutečnou emancipací žen

Nicchiarelliová chtěla prostřednictvím životního příběhu Nico zároveň vypovědět i o osudu jiných žen, o těžkostech umělkyň a matek během jejich cesty k opravdové emancipaci: „Myslím si, že lidská identita se utváří celý život, a to byl i případ Nico. Její život byl neuvěřitelně komplikovaný. Klasické biografie rockových hvězd ukazují jejich životy často velmi jednoduše. Ale život je ve skutečnosti složitý. Nejde jen o úspěch nebo neúspěch, mezi nimi se odehrává celá řada nejrůznějších věcí, o kterých stojí za to vyprávět.“

Cílem režisérky bylo vytvořit co nejvěrnější obraz posledních let života stále rebelující hudebnice. K Nico, o které vznikla řada dokumentárních filmů, knížek, divadelních představení a dokonce i balet, se přibližovala především prostřednictvím osobních svědectví lidí z jejího nejbližšího okruhu: „Před psaním scénáře jsem dělala poměrně rozsáhlý průzkum a setkala se s řadou lidí, kteří tvořili její nejbližší okolí. Mluvila jsem s jejím manažerem, jejím italským přítelem a samozřejmě také se synem Arim, kterého v šedesátých letech porodila francouzskému herci Alainu Delonovi.“

Příběh složitého sbližování matky a syna

Jednou z podstatných linií filmu je právě ta, ve které Nicchiarelliová zachycuje složité přibližování stárnoucí matky a dospělého syna, kterého se Nico vzdala už jako malého chlapce. Režisérka ve filmu postupně rozrušuje dlouholeté mlčení a s ním i silnou krustu lítosti, nevyslovených výčitek a nevyjádřených emocí. Jednou z nejsilnějších scén filmu je ta, ve které se Ari pokusí během turné své matky spáchat sebevraždu: „Setkání s Arim bylo plné emocí, hodně ovlivnilo způsob, jakým jsem psala scénář. Kromě dílčích situací jsem se do něj snažila zakomponovat hlavně obrovský respekt, který cítil k jejímu umění, a taky jeho bezpodmínečnou lásku.“

Pražský koncert Nico jako stěžejní moment filmu

Čtěte takéSólová tvorba Christy Päffgen aka Nico

Důležitým zdrojem informací byl pro Susannu Nicchiarelliovou také český promotér Miloš Čuřík, který v roce 1985 uspořádal společně s hudebním kritikem Vojtěchem Lindaurem první a zároveň poslední koncert Nico v totalitní Praze.  Díky Čuříkovi tak ve filmu nechybí několik důležitých scén popisujících dramatickou cestu zpěvačky a její kapely do hlavního města i její divoké vystoupení v Kulturním centru Opatov: „Nico v Praze hrála skladby z nejnovějšího alba Camera Obscura, které vydala roku 1985 u firmy Beggars Banquet. Došlo ale i na skladby z jejího nejslavnějšího alba Nico – The End, které obsahovalo i revivaly skladeb Jima Morrisona.“ Ve filmu pak nechybí ani scéna, ve které StB pozatýká oba organizátory koncertu.

Trine Dyrholmová jako ztělesnění intuice a křehkosti

Postavu stárnoucí rockové ikony ve filmu ztvárňuje herečka Trine Dyrholmová, která zazářila třeba ve snímku Komuna dánského režiséra Thomase Vinterberga: „Trine jsem obsadila hlavně proto, že je velmi intuitivní a velkorysá herečka. Postavu se vždy snaží pochopit i vyjádřit naplno, fyzicky i psychologicky. A navíc se nebojí ukázat svou křehkost.“

„Trine Dyrholmovou jsem obsadila hlavně proto, že se postavy vždy snaží pochopit i vyjádřit naplno, fyzicky i psychologicky. A navíc se nebojí ukázat svou křehkost,“ říká režisérka Susanna Nicchiarelliová.|foto: Emanuela Scarpa,Asociace českých filmových klubů

Režisérka s herečkou, která je zároveň i zpěvačkou, nejprve pracovaly na písních Nico, které Trine pro film přezpívala: „Naší dohodou bylo, že Nico nebudeme imitovat. Trine si měla najít svůj vlastní styl, svůj vlastní výraz, hlas i pohyb. A ona opravdu našla Nico uvnitř sebe.“

Celý zánam pořadu s hudbou, která olivňovala samotnou Nico i skupinu Velvet Underground a kterou vybíral Jonáš Kucharský, a také s rozhovrem o kontroverzích okolo letošní Man Booker Prize si můžete poslechnout zde: