Nejlepší směna? Třeba na Prvního máje
Na zábavné sváteční směny, na kruté mrazy i vtípky kolegů vzpomínají bývalí řidiči pardubického dopravního podniku pravidelně. Scházejí se totiž už dvacet let v restauraci v centru Pardubic.
Každé první úterý v měsíci se někdejší zaměstnanci Dopravního podniku města Pardubic setkávají v salonku restaurace Pivovarka. „Služebně“ nejstarším šoférem je patrně Jiří Čížek: „U dopravního podniku jsem nastupoval jako řidič v roce 1954. Tehdy měly Pardubice pouze tři trolejbusové linky, a to č. 1,2 a 3. Linka č. 4 byla autobusová. A to bylo tenkrát všechno,“ dodává Jiří Čížek.
Na svoje začátku u Dopravního podniku města Pardubic vzpomíná i Miroslav Zavoral, který pracoval jako směnový mistr: „Ve vozovně jsem se začal učit v roce 1954, pak jsem šel na vojnu a potom jsem se do dopravního podniku znovu vrátil. A pracoval tam celých 45 let. Vzpomínám na to rád. Hráli jsme fotbal, jezdili jsme po republice a také často do NDR, do Cottbusu. To bylo naše spřátelené město, i tam jsme kopali,“ dodává s úsměvem Miroslav Zavoral. Vzpomíná i na ty méně příjemné okamžiky: Nejhorší byly noční směny v zimě, když bylo třeba minus dvacet. Dnes už to řidiči tak nevnímají, vozy jsou vybavené tak, aby nezamrzaly. Kdežto za nás, to byl velký problém.“
Čtyřicet let strávil u pardubického dopravního podniku Jaroslav Pravec: „Na začátku, když jsem usedl za volant trolejbusu, jsem Pardubice skoro ani neznal. Přišel jsem totiž z Vysokého Mýta. Vzpomínám si, jak pan instruktor Štrumfa řekl, že mám jet na Židov. Musel jsem mu odpovědět, že vůbec nevím, kde ten Židov je,“ vzpomíná s úsměvem Jaroslav Pravec, který se nakonec stal sám instruktorem řidičů.
„Myslím, že jsme my, dnes už bývalí řidiči, měli k té naší práci jiný vztah, než ti dnešní mladí kluci,“ vysvětluje Jaroslav Pravec. My jsme to brali jako zaměstnání, které je natrvalo. Připadá mi, že dnes mnozí mladí řidiči vnímají to šoférské povolání jako přestupní stanici. Málokdo vydrží tak dlouho, jako ti, kteří do dopravního podniku nastupovali přede mnou nebo v době, kdy jsem nastupoval já.
Které směny měl Jaroslav Pravec nejraději? „Musím říct, že to byl svátek, a to První máj. To jsme ráno sedli za volant a do osmi hodin se jezdilo. Kvůli průvodu se pak uzavřela Třída Míru, takže trolejbusy a autobusy stály. A za ty čtyři hodiny, co jsme odjezdili, jsme měli zaplacenou celou směnu, sto procent. A navíc, ještě ke všemu jsme nemuseli do průvodu. Stáli jsme v Pernerově nebo Švermově ulici, ve voze hráli karty a chodili do mlíčáku na zmrzlinu,“ směje se někdejší řidič dopravního podniku Jaroslav Pravec.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
