Narozeni do svobody. Poslechněte si inspirativní příběhy mladých lidí!

„Kdybychom věcem nevěřili, nemusíme je vůbec dělat.“ Anna Stránská oživila komunistickou věznici

Brutální vyšetřovací metody, mučení a zákaz používání jmen. Ve věznici v Uherském Hradišti držel komunistický režim politické vězně v nelidských podmínkách. Anna Stránská založila spolek Memoria, který usiluje o důstojné využití prostorů věznice. „Celé nám to tu křičí do tváře, že záleží úplně na každém našem rozhodnutí a na tom, jak se každodenně chováme,“ říká v seriálu Narozeni do svobody, který vypráví příběhy mladých inspirativních lidí.

„Pamatuji, že na bráně, kterou se teď vstupuje, svého času byla poštovní schránka, kterou se dalo prohlédnout. Jsem zvídavá a nahlížela jsem, co je za ní. Úplně první návštěva uvnitř pro mě byla, když jsme na gymplu iniciovali petici za důstojné využití v roce 2009,“ vypráví Anna Stránská.

Prochází uherskohradišťskou věznicí, využití budovy věnovala asi polovinu svého třiatřicetiletého života. „Na jednu stranu se vztah proměňuje úplně zásadně, ale základní pocit zůstává pořád stejný. Je to místo, které si říká o pozornost, je nasáté dějinami a musíme mu dát zájem,“ popisuje při vstupu do místní kaple.

„Za mě asi nejdojemnější příběhy jsou odsud. Političtí vězni tu opravdu trpěli, byli v jednom z nejhorších stavů. Celé nám to tu křičí do tváře, že záleží úplně na každém našem rozhodnutí a na tom, jak se každodenně chováme,“ říká.

Zapojení rodiny

Snahu měnit věci k lepšímu má Anna v rodině. Její otec Michal Stránský, jeden z hlavních představitelů listopadové revoluce v Uherském Hradišti, věznici poprvé navštívil jako člen Občanského fóra. Zájem o její osud u něj ale probudila právě až dcera Anna.

„Já jsem měl jiné zábavy a úkoly a ona do toho byla ponořená natolik, že nás to chtě nechtě vtáhlo. Pak jsem řekl, že když už pomáhám, že to chci dělat na vážno,“ vzpomíná její otec.

„Je pravda, že kdyby mi s tím táta nepomáhal, tak bych celou spolkovou činnost dělat nemohla,“ dodává Anna, pro kterou svoboda znamená možnost jednat podle svého svědomí a s vášní.

Díky iniciativě jejího spolku by měla být budova věznice za pět let opravená. Potřeba k tomu byla podle Anny hlavně víra. „Bez toho, aby člověk věřil, nemůže vůbec dělat nejisté počiny. Já naštěstí mám víry nebo i optimistické nálady dost. Samozřejmě jsou horší chvíle, ale kdybychom věcem nevěřili, tak to vůbec nemusíme dělat,“ doplňuje.

„Jednoduše řečeno, kde by byl svět bez optimistů a idealistů?“ uzavírá Michal Stránský. Nasedají do auta směr Rumunsko. Jedou tam společně hledat inspiraci do bývalé komunistické věznice, která už jako kulturní centrum funguje.

autoři: Leona Nevařilová , vpl
Spustit audio