Milan Slezák: O výsledcích World Press Photo

Stojí za to podívat se na fotografie, které se umístí na předních místech prestižní světové fotografické soutěže World Press Photo. Bývají zvláštním způsobem krásné dokonce i tehdy, když zachycují bolest. Plně to platí také o snímku Španěla Samuela Arandy pořízeném pro list New York Times.

Na fotografii, kterou odborná porota pasovala na vůbec nejlepší novinářský snímek pořízený za loňský rok, vidíme zraněného polonahého muže spočívajícího v náručí příbuzné. Vnímavější pozorovatel si všimne známek mužova utrpení – pot, naběhlé žíly na krku, zčervenalý obličej. Scéna silně připomíná pohled na umučeného Krista objímaného pod golgotským křížem Marií – námět důvěrně známý z křesťanského umění, dojímající diváky z různých staletí. Nevadí, že byl tenhle snímek pořízen v muslimském Jemenu. My mu rozumíme.

Nebo snad ne? Silou i slabostí každé fotografie, nejen té novinářské, je, že zachytí pouze určitý moment. Když se k němu dostaneme teprve jako následní pozorovatelé, nemůžeme tušit, co mu předcházelo. Byl onen muž, který trpí na Arandově snímku z Jemenu, jen na mírové demonstraci proti prezidentovi Sálihovi, nebo měl předtím, než byl zraněn, v ruce zbraň? Proti čemu protestoval, jaký si přál Jemen? Chtěl demokracii, nebo přísné uplatňování práva šaría a povinnost pro všechny jemenské ženy chodit tak, jak je oblečena dáma, která ho na snímku objímá – v černém hábitu od hlavy po paty, proříznutém pouhými štěrbinkami pro oči?

O tom nám tahle fotografie neřekne nic. Říká však hodně o autentickém utrpení a opravdové lidské vzájemnosti. A ty tady váží více než jakkoli důležité politické souvislosti.