Milan Slezák: O výběru nového šéfa Mezinárodního měnového fondu

Od vzniku Mezinárodního měnového fondu, bezmála sedmdesát let, stál v čele téhle instituce Evropan. A pokud by mohly rozhodovat jen těžké ekonomické váhy západního světa, namátkou Německo, Británie a samozřejmě Francie, zůstalo by to tak.

Zmíněné země se energicky postavily za francouzskou ministryni financí Christine Lagardeovou, která ve středu veřejně řekla, co už pár dní víme: že by totiž ve čele fondu ráda nahradila svého krajana Dominiqua Strausse-Kahna. Který, jak také víme, má teď drobet jiné starosti.

Ještě nedávno by se Lagardeová při takové podpoře do čela fondu vyhoupla snadno. Svět se však mění. Na ekonomické scéně se na úkor Západu stále více prosazují země jako Čína, Indie, Rusko, ba i Brazílie a Jižní Afrika. A právě tyto státy teď prohlásily, že si nepřejí, aby byl prezident fondu vybírán podle toho, jakou má národnost. To je zřetelný útok ani ne tak na samotnou Lagardeovou, jako spíš na tradici, která jako s hlavou fondu počítá výhradně s Evropanem (a u Světové banky s Američanem).

Kdyby se zmíněná rebelující pětice dokázala shodnout na společném kandidátovi a na svou stranu přetáhla i zástupce dalších zemí ve 24členném předsednictvu fondu, které bude o novém prezidentovi hlasovat, nebylo by to pro Západ nic příjemného.

Popravdě řečeno, ta tradice se beztak dlouho udržet nedá: bude-li pokračovat dosavadní trend, rozvinuté země budou dále slábnout a ty rozvojové sílit – a říkat si o stále větší míru vlivu. S Lagardeovou se asi ještě smíří, to není jen Evropanka, ale také odbornice, v roce 2009 byla vyhlášena nejlepší evropskou ministryní financí – a rozvojové státy přece opakují, že při výběru prezidenta fondu má rozhodovat jen a jen odbornost. A za druhé: Čína a spol. mohou důvodně předpokládat, že při tomhle výběru ustoupí naposledy. Čas je na jejich straně.