Máme rádi zvířata

Říká se, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi. V tom případě je třeba dívat se na naši společnost značně skepticky. Vezměme si jen psí útulky. Většina z nich praská ve švech a počet štěkajících hlav se rok od roku zvyšuje. Když si někdo pořídí psa, stává se ze zvířete člen užší či širší rodiny, ať chce nebo ne. Pes žije na pozemku pána a jedině ten za něj zodpovídá skoro tak jako za své dítě.

Pokud bychom brali rčení z úvodu doslova, znamenalo by to dost nepěknou vizitku toho, jak to vypadá s mezilidskými vztahy v naší společnosti. Dalo by se odvozovat, že přestáváme mít zájem o naše bližní. Je nám jedno, kde se ocitnou, jaké budou jejich další osudy, když už je nepotřebujeme. Možná o lidech vypovídá i ta skutečnost, že o zvířata, pokud nejsou čistokrevná, je největší zájem jen do jednoho roku jejich života. Pokud je štěňátko malé a hravé, plní svůj účel roztomilé hračky. Poté vyroste a najednou začne překážet a potomek přestane mít zájem.

My jsme liberální rodiče, kteří chtějí dopřát děcku volnost, hlavně nebrzdit jeho rozvíjející se kreativitu. Nesvazujeme ho tedy vyžadováním zodpovědného přístupu. Zvlášť když ho sami nemáme. Někteří z nás pak zvíře odloží s tím, že nevěděli, že vyroste. Další pak ze sebe nechtějí dělat hlupáky a rovnou v noci přivážou psa k plotu útulku.

To jsou snad ti šťastnější pejsci, přestože se stává, že některá zvířata umírají steskem po svých nesvědomitých majitelích. V některém z podobných zařízení by vám popsali, jak se někteří lidé zbavují překážejících psů nebo štěňat úplně bez rukaviček.

Je ráno a dnes znovu vyšly noviny. Až je otevřete, možná vám ještě více zhořkne káva při pohledu na další fotku zvířete, které umlátili motyčkami malé děti, které stáhl z kůže jinak slušný soused, protože štěkalo nebo ho prostě někdo jen tak z legrace zapálil.

Měli bychom být ostražití, jestliže platí, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi.