Magdalena Platzová: Felice, Franz e la città dell'amore

V Benátkách, na zdi bývalého hotelu, kde pražský spisovatel při své podzimní cestě pobýval (byl to spíš útěk než cesta), se nachází pamětní deska, jež tvrdí, že zde Kafka napsal milostný dopis svojí snoubence Felici Bauerové. Ve skutečnosti se jednalo o výkřik zoufalé nerozhodnosti končící slovy: „Musíme se rozejít.“ Z Benátek Kafka pokračoval právě do Verony, odkud, navzdory dohodě, že si nebudou nějakou dobu psát, poslal další zprávu, tentokrát pohlednici.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vlasovec pod třešní a jiné obrazy

V jednom ze svých pozdějších dopisů nazval veronský lístek „mdlobou“. A v deníku, v poznámce z listopadu roku 1915, píše o náhle se vynořivší vzpomínce na kostel ve Veroně, do něhož vstoupil váhavě, pod tlakem povinnosti býti turistou, a z něhož se stejně váhavě opět vyšoural, jako by se „venku nacházel další takový kostel, dveře do dveří“.

Doufám, že navzdory skleslé náladě Kafka baziliku Svaté Anastázie alespoň obešel a pokochal se pohledem na zelené, zpěněné vody řeky Adige s písečnými ostrůvky, divokými břehy a římským mostem.   

Na lístku i v deníkovém zápisu hraje zásadní roli postava kamenného trpaslíka – ve Veroně mu říkají hrbáč – který v tomto kostele už několik století drží na zádech mramorovou nádobu se svěcenou vodou.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sklonit se nad nimi

Na pohlednici Kafka tvrdí, že trpaslík nese své břímě se „šťastným výrazem“ a nepřímo se s ním porovnává, když poukazuje na svou vlastní ubohost a slabost. Ne. On, Kafka, se pod svým břemenem – jímž je především on sám, ale také jeho vztah k Felici – neusmívá.

A to byl teprve začátek pětiletého trápení. Datum na pohlednici je 20. září, přesně rok ode dne, kdy za Felicí do Berlína zamířil první, na stroji psaný dopis, začínající slovy: „Vážená slečno, pro případ, že byste si na mne nemohla ani v nejmenším vzpomenouti….“

Čas lze odvíjet dopředu nebo dozadu, setkávat se napříč stoletími, jen když je kde se setkávat. Takovým místem může být kniha. Anebo město jako Verona, dějiště nejslavnější milostné tragédie západní literatury Romea a Julie.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Národní ikona Jesenská

Verona se prodává turistům jako „město lásky – la città dell'amore“.  Ukazují tu Juliin balkón a její hrob. Jako první sepsal legendu o nešťastných milencích populární renesanční povídkář Matteo Bandello, z jehož knihy v anglickém překladu si Shakespeare zápletku vypůjčil.  

Nějací Montekové a Kapuleti tu žili. Ale to je všechno, co se skutečně ví.

Jenomže realita nemůže konkurovat představám, a tak se Verona vznáší v růžovém oblaku a ani skeptik se neubrání tomu, aby po Juliině balkónu alespoň nezašilhal. Najdou se i tací, kteří píšou Julii dopisy, svěřují se jí se svým milostným trápením.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Knižní klub

Adresa na obálce prý nejčastěji zní: Julie – Verona. První, kdo začal tyto dopisy sbírat, byl hlídač Juliina hrobu, někdy na počátku 30. let minulého století. Později se ve městě dokonce ustavil Juliin klub (Club di Giulietta), jehož členové ve svém volném čase na dopisy nešťastných milenců odpovídají.

A teď se, díky italskému překladu mojí knihy, po více než stu letech Felice setkala ve Veroně se svým milencem – lze říci, že jej dohnala.

Knihkupectví Pagina Dodici se nachází v centru starého města, částečně pod zemí. Tady se konal večer věnovaný La vita dopo Kafka.   

Čtěte také

Magdalena Platzová: Vojta a Irena v Lyonu

Na obálce knihy je kolorovaná Felicina fotografie. Velice jí to sluší. Potvrzuje to moji domněnku, že černobílé obrázky nemohly zachytit její šarm.

A podobný dopad, jaký má barva na Felicinu tvář, má italština na Kafkův dopis, který během večera přečetla moderátorka. Zněl překvapivě vroucně a něžně.