Maďarsko v roce 2006

Ten nakonec kvůli listopadovým volbám ve Spojených státech přijel do Maďarska už v létě. Ale přesto se i obrázky z podzimní Budapešti dostaly na první stránky novin a do přehledu hlavních událostí ve zprávách elektronických médií. A byly to záběry nejen z 23. října, kdy Maďaři - a spolu s nimi státníci z mnoha zemí světa - slavili kulaté výročí začátku protikomunistického povstání, o čtrnáct dní později krvavě potlačeného sovětskými tanky; ten den si jistě pamatuje i mnoho Čechů, neboť vidět tank, který měl sloužit coby připomínka půl století starých událostí, jak najíždí do policistů, to se dnes v Evropě už jen tak nevidí. Maďarsko zaměstnávalo pozornost světových sdělovacích prostředků už od poloviny září, kdy začaly protivládní pouliční nepokoje, při nichž demonstranti útočili mimo jiné na budovu veřejnoprávní televize.

Vše to začalo dubnovými volbami, resp. volební kampaní, protože při omlouvání pozdějších událostí se argumentovalo tím, co během ní politici řekli, či naopak neřekli. A smutnou hlavní postavou této války slov se stal maďarský premiér. Ferenc Gyurcsány bylo ještě na začátku tohoto století v maďarské politice neznámé jméno. Úspěšný mladý podnikatel se stal před několika lety méně významným členem vládního kabinetu. Když ale v létě 2004 vzešla potřeba vyměnit předsedu vlády, necharizmatického bankéře Medgyessyho, vsadili socialisti na tohoto energického čtyřicátníka, který se jim letos odvděčil tím, že svou stranu jako první po pádu komunismu na konci osmdesátých let udržel u moci druhé po sobě jdoucí volební období. Sami sice socialisté většinu v parlamentu nemají, avšak vládnout mohou díky hlasům svých koaličních partnerů - liberálního Svazu svobodných demokratů.

Středolevicová vláda má větší šance na prosazení reforem potřebných k ozdravení státních financí než případný kabinet konzervativců bývalého premiéra Viktora Orbána, psalo se na jaře po volbách i v českém tisku. Tak snadné, jak sami uslyšíte, to však nebylo.

Navzdory největšímu schodku rozpočtu, kterým se v rámci Evropské unie mohou Maďaři pochválit, a opakovaným výzvám k ozdravení státních financí ze strany světových finančních institucí, slibovali lídři hlavních politických stran v kampani hory doly, včetně snižování daní. O nějakém utahování opasků nepadlo ani slovo. Přesto pouhý den po svém jmenování do úřadu premiér Gyurcsány oznámil, že Maďarsko přistoupí k okamžitému snížení výdajů a sáhne ke zvýšení daní, což by mělo zemi pomoci ve snaze snížit rozpočtový deficit. Pomocí těchto opatření chtěla vláda splnit kritéria nutná pro zavedení eura v nejbližším možném čase. V té době se hovořilo ještě o letech 2008, 2009. Dnes už experti nevylučují, že forint zmizí z peněženek Maďarů možná až v roce 2016. Jen pro srovnání - Slovinci zavádějí euro už nyní v lednu.

Politik míní, realita mění. A všechno by to těm politikům možná prošlo hladce, nebýt zveřejnění nahrávky z povolebního jednání socialistických poslanců. Premiér Gyurcsány na ní své kolegy ze zákonodárného sboru velice expresivně, chvílemi až vulgárně, přesvědčoval o nutnosti reforem. Ministerský předseda přitom přiznal, že jeho strana voličům v posledních bezmála dvou letech o skutečném stavu ekonomiky země lhala. Toto přiznání spustilo vlnu protestů, jaké země od pádu komunismu nezažila. Vedle násilností, kterými se několik nocí po sobě prezentovaly bojůvky, jejichž pevné a nejagresivnější jádro tvořili fotbaloví chuligáni, jsme byli svědky také regulérních demonstrací za Gyurcsányovo odstoupení. Mimochodem, jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. V tomto případě poté, co si maďarští fotbaloví vandalové našli nový objekt zájmu - po abstraktním Slovákovi konkrétního Maďara -, se alespoň uklidnilo několik týdnů trvající zvýšené napětí ve slovensko-maďarských vztazích, vyvolané tentokrát několika etnicky motivovanými útoky proti Maďarům žijícím na jihu Slovenska.

A výsledek protestů? Pravicová opozice vytěžila maximum možného, když první říjnovou neděli porazila socialisty v komunálních volbách. To ale bylo vše. Pouliční protesty pak vyvrcholily kolem zmiňovaného výročí revoluce a opoziční poslanci, kterým se původně nechtělo, se později vrátili do parlamentnu, kde liberálové svého koaličního partnera při hlasování o důvěře podrželi.

Předseda vlády nejenže se ve funkci udržel, ale chce se stát i předsedou Socialistické strany, přičemž, jak se zdá, nebude mít ani protikandidáta. Není se čemu divit, lídr národně-konzervativní opozice Viktor Orbán získal po letech svého kralování v maďarské politice důstojného protivníka.

Maďaři tedy mají za sebou rok dramatických událostí i několika klíčových rozhodnutí. A těmi všechno teprve začíná. Od poloviny února 2007 budou Maďaři platit za každou návštěvu lékaře v přepočtu asi 30 korun a stejnou částku za každý den hospitalizace. Mimo to stát přestane hradit zdravotní pojištění za nezaměstnané. O tom všem nedávno rozhodl parlament a premiér Gyurcsány obhajoval tato rozhodnutí tím, že reforma zdravotnictví spadá mezi ekonomické kroky potřebné pro stabilizaci maďarského hospodářství. Situace v Budapešti tak v něčem připomíná období vlády Miloše Zemana, která poté, co vystřídala u moci pravici, například zcela nelevicově zprivatizovala banky.

Oslavy výročí revoluce z roku 1956 ještě více rozdělily už tak polarizovanou a nadměrně přepolitizovanou maďarskou společnost. Stejné pocity, bez ohledu na politickou orientaci, měli Maďaři možná až 17. listopadu, když zemřel legendární fotbalový útočník Ferenc Puskás. Kapitán kdysi nepřemožitelného maďarského týmu utekl po potlačení revoluce v roce 1956 na Západ a byl jedním z těch, kdo proslavili madridský Bílý balet, dodnes respektovaný Real. Puskás, který se na stará kolena do Maďarska vrátil, svůj klid už našel, jeho vlast zatím nikoliv.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .