Maďarsko nakročilo na cestu k demokracii a sebevědomí
"Maďarsko už není lidovou republikou, ale zkrátka jen republikou" - tuto prostou větu pronesl z balkónu parlamentní budovy v Budapešti někdejší prozatímní prezident Mátyás Szűrös. Psal se 23. říjen 1989 a Maďaři se právě oficiálně dozvěděli, že v jejich zemi ztratil komunismus po čtyřiceti letech své výsadní postavení.
Podle očitých svědků reagoval stotisícový dav na prezidentův projev velmi emotivně. Vždy, když prezident použil slovo "sovětský", lidé pískali a bučeli. Když řekl slovo "demokracie" nebo "Amerika", shromáždění na Kossuthově náměstí začalo tleskat. Pro Maďary ale nebylo říjnové vyhlášení republiky žádným bleskem z čistého nebe. Už celý předchozí rok se u takzvaných kulatých stolů scházeli komunisté, zasloužilí disidenti i mladí radikální demokraté a snažili se vyjednat předání moci.
Revoluce, nebo dohoda?
U jednoho z takových kulatých stolů tenkrát seděl i István Hegedűs. Bylo mu třicet a zastupoval svaz mladých demokratů, tedy zpravidla úplné politické nováčky, mladé lidi, kteří radikálně kritizovali komunistický režim. Jak si vysvětluje István Hegedűs fakt, že komunisté dobrovolně začali jednat o demontáži svého vlastního režimu?
"Šlo o svého druhu zázrak. I když od poloviny 80. let jsme si už dokázali představit, že k podobným jednáním může dojít. Mysleli jsme, že v Maďarsku budou podobné rozhovory, jako vedla španělská opozice s postfašisty na konci frankistického režimu. Rozhodně však netvrdím, že už jsme v roce 86 nebo v roce 88 věděli, že komunismus padne a že demokracie je tak blízko," vzpomíná István Hegedűs.
Pokud se o české revoluci říká, že byla sametová, pak v Maďarsku můžeme rovnou polemizovat, jestli je vůbec na místě používat termín "revoluce". Jednání u kulatých stolů trvala řadu měsíců a poznat, kdy přesně komunismus padl, se dá jen těžko.
"Myslím, že něco bylo cítit ve vzduchu už od podzimu 1988. Změnu atmosféry cítil každý. Především János Kádár skončil ve funkci generálního tajemníka komunistické strany v květnu 88 a bylo vidět, jak se strana začíná sama rozkládat," míní András Mink.
Dědictví dvou rozporuplných premiérů
János Kádár stál v čele státu dlouhých 30 let od krvavě potlačené protisovětské revoluce v roce 1956. Maďarsko pod Kádárovým vedením poskytlo vojáky Sovětskému svazu pro invazi do Československa. Zároveň se ale maďarští komunisté nebránili zahraničním investicím a pro obyvatele dokázali zajistit základní ekonomické jistoty.
Jak rozporuplné dědictví po sobě komunistický vůdce nechal, bylo vidět i na Kádárově pohřbu v červenci 1989. Rozloučit se s ním přišla spousta lidí. A měli pro Kádára jenom dobrá slova.
"Věřím, že si Jánose Kádára Maďarsko zasloužilo, udělal pro nás hodně dobrých věcí. Měl samozřejmě své oponenty. S nimi sice můžeme jednat, ale myslím, že nemají pravdu. Kádár dělal chyby, ale jeho historická role je mnohem větší, než teď umíme posoudit," myslí si žena, která se zúčastnila Karádova pohřbu.
"Cítím ke Kádárovi respekt. Byl učitelem, který nám ukazoval cestu. Samozřejmě vím, že s ním řada lidí nesouhlasila, ale Kádárovy činy jsou pro mě důležité. Díky Kádárovi se Maďarsko ekonomicky zvedlo, zkrásnělo, rozvíjelo. Měli bychom najít umírněnou cestu k posouzení Kádárova dědictví," myslí si jiný účastník pohřbu.
János Kádár zemřel ironií osudu 6. července 1989, přesně ve stejný den, kdy maďarský nejvyšší soud oficiálně rehabilitoval Imreho Nagye. Právě po něm převzal János Kádár moc v roce 1956, kdy se Maďarskem prohnala sovětská armáda.
Stojím u jednoho z nejznámějších hrobů v celém Maďarsku. Na parcele, kterou zná většina Maďarů pod číslem 300 nebo 301. Stojím u hrobu Imreho Nagye, maďarského premiéra, který byl popraven za svoji roli při nezdařené a následně potlačené protisovětské revoluci v roce 1956. Lidem popraveným po roce 1956 je na veřejném hřbitově na východě Budapešti vyhrazen ten nejzazší cíp hřbitova. Musíte ujít skoro několik kilometrů, abyste se k hrobům dostali.
Komunisté "uklidili" Imreho Nagye až na kraj hřbitova daleko za město a pohřbili jej obličejem dolů. Není divu, že Nagyova rehabilitace patřila ke klíčovým požadavkům demokratické opozice. Zlom přišel 16. června 1989, kdy byly jeho ostatky znovu řádně pohřbeny se všemi poctami.
V celém Maďarsku se držela minuta ticha, na domech visely černé prapory. Obnoveného pohřbu se zúčastnily stovky tisíc lidí. "Šlo o fatální úder pro vládnoucí komunisty," říká dnes tehdejší člen opozice István Hegedűs.
Konec komunismu a zběsilé útěky přes hranice
Kdy vlastně podle něj skončil komunismus? "Pokud mám jmenovat jediné datum, pak zlomový byl především právě Nagyův pohřeb. Když jsme celou ceremonii viděli živě v maďarské televizi se všemi projevy řečníků, bylo jasné, že už není cesty zpátky. Stalinismus skončil a země je na cestě ke svobodným volbám," domnívá se István Hegedűs.
"Maďarsko přivedla ke svobodě hlavně vzpomínka na rok 1956 a historická lekce o potlačené revoluci," dodává k tomu historik András Mink.
Maďarská společnost rozhodně nebyla spokojená s vládnoucím režimem v 80. letech. Pravý zázrak ale přišel, když Maďaři pochopili, že režim je neschopný nejen ekonomicky, ale hlavně morálně. A šlo právě o odkaz revoluce z roku 1956, který otevřel cestu liberální demokracii.
Maďaři se rádi prezentují jako národ, který se nejvíc zasloužil o pád železné opony, protože do ní jako první udělali díru. A to doslova. V květnu 1989 se maďarská vláda rozhodla odstranit pohraniční plot, který zemi odděloval od Rakouska. Vzápětí poté se do Maďarska začaly sjíždět tisíce východních Němců, kteří chtěli utéct na Západ. Politické poměry v Budapešti už byly tehdy natolik liberální, že mohla začít fungovat církevní charita a pro východní Němce bylo otevřeno provizorní útočiště v zahradě jednoho z budapešťských kostelů. O uprchlíky se staral páter Imre Kozma.
Páter Kozma vzpomíná, jak bezmyšlenkovitě přijal prosbu západoněmeckého velvyslance, aby se o uprchlíky postaral. "Kdybych býval trochu déle přemýšlel, musel bych asi odmítnout," říká dnes při vzpomínce na extrémně náročné měsíce roku 89 budapešťský farář.
"Doslova nás šokoval počet lidí, kteří se snažili uprchlíkům pomoct. Hotely a veřejné kantýny dodávaly zadarmo jídlo, dělnické ubytovny poskytovaly uprchlíkům nocleh. V uprchlických táborech se denně střídalo na 900 dobrovolníků. Pracovali rádi, protože cítili, že pomáhají přepisovat historii," pokračuje ve vzpomínání Imre Kozma.
Někdejší německý kancléř Helmut Kohl situaci v roce 1990 lapidárně shrnul, když den po sjednocení Německa prohlásil: "Byli to Maďaři, kdo vytáhl první kámen z berlínské zdi." Měl na mysli tlak, pod který se dostala východoněmecká vláda, když jí desítky tisíc občanů utíkaly nekontrolovatelně přes Maďarsko na západ a páter Kozma, nenápadný budapešťský kněz, jim vydatně pomáhal.
"Když se přiblížil 19. srpen 1989, nastalo v táboře velké pozdvižení. Na ten den totiž připadal takzvaný Panevropský piknik, akce, při které měly být na tři hodiny otevřené hranice s Rakouskem poblíž Šoproně. Rozdávali jsme lidem mapy, aby se dostali na to správné místo. Cítili jsme, že půjde o důležitý moment. Asi 350 lidí z našeho tábora se při Panevropském pikniku dostalo do Rakouska. Pohraniční stráž jenom stála opodál a nezasáhla," popisuje Imre Kozma.
I když se Maďaři v zahraničí prezentovali slavným kresleným seriálem Smolíkovi co by národ smolařů, končící komunismus jim otvíral nové možnosti. Zatímco se východní Němci museli stále ještě spokojit se svými Spreewaldskými okurkami a Češi s máslovými sušenkami nebo Termixem, mohli si Maďaři dát k svačině hamburger rovnou od McDonald's. První restauraci otevřel americký řetězec v Budapešti v roce 1988. Šlo o vůbec první McDonald's ve východním bloku. Do země přicházeli zahraniční investoři. Bylo ale jasné, že vypořádání se s dědictvím komunismu nebude lehké.
"Gulášový socialismus měl své slabé i silné stránky. Jeho výhoda byla, že naučil lidi neočekávat nic od státu, starat se sami o sebe, což je velmi důležitý odkaz. Proto jsou Maďaři i dnes, navzdory populistickým politikům, velcí individualisté a nečekají pomoc od státu. Typický příklad - podle průzkumu Eurobarometr celých 76 procent Maďarů chce, aby vláda podnikla opatření proti ekonomické krizi, ale jen 4 procenta Maďarů opravdu věří, že je vláda schopná něco změnit," uvádí ekonom Laszlo Csaba.
Silnou stránkou maďarského socialismu byly i zahraniční investice. Ještě v roce 1989 telefonát od Balatonu do Budapešti trval téměř celý večer. Pak přišel německý telekom, který postavil novou síť pevných linek a nastartoval rozvoj počítačového průmyslu a internetu. "Ani rozvoj ale nedokáže vyvážit negativa, která Maďarsku přineslo 40 let komunismu," připomíná ekonom Laszlo Csaba.
"Neexistuje žádná tradice pravidel. Daně v Maďarsku fungovaly na principu: Nesmíte krást, ale pokud nebudete krást, umřete hlady... Podobnou neúctu k pravidlům najdete na všech úrovních, od běžných mezilidských vztahů až po makroekonomiku," popisuje Laszlo Csaba a hned pokračuje. "Druhým negativním pozůstatkem z minulosti je eroze lidského kapitálu. Společnost se odnaučila oceňovat dobré výkony a úspěchy, ať už sportovní, umělecké nebo hospodářské. Maďaři se raději spokojí s průměrem. Dědictví komunismu je a negativní pozůstatky převažují."
Mladí Maďaři o komunismu
Co dnes o komunismu ví, nebo alespoň tuší, maďarská mladá generace? Vydal jsem se zjišťovat jejich názory do jednoho gymnázia uprostřed Budapešti. Třída maturantů si na mě udělala čas při hodině angličtiny. Trochu jsem je zaskočil hned na začátku zdánlivě jasnou otázkou. Co se stalo v roce 1956?
Na potlačenou protisovětskou revoluci si vzpomínali jenom pomalu. Říkal jsem jim, že nechci zkoušet, ale ať mi zkusí vysvětlit, kdo byl třeba Imre Nagy.
Na popraveného maďarského expremiéra si vzpomněli rychleji. Přiznali ale, že o něm nemají příliš povědomí. Když se ptám, kde vlastně získávají informace o komunismu, školu jmenují až na druhém místě. Nejvíc jim prý řekli příbuzní.
"Moje babička vždycky říká, že komunismus byla hrozná doba. Všichni měli strach. Můj táta ale zase říká, že bylo tenkrát lépe, protože bylo víc práce a nikdo nebyl bez domova," vysvětluje mi jedna ze studentek.
"Pád komunismu neznamenal jenom změnu k lepšímu. Moji prarodiče říkají, že si tenkrát byli všichni rovní a že byla opravdu dobrá doba," přidává se druhá.
Většinou ale 18letí školáci popisují rok 1989 jako pozitivní posun. Sice neumějí popsat, co se tehdy vlastně stalo, neznají mezinárodní souvislosti, ale vědí, že v Maďarsku došlo k politickému převratu. Když se ptám, jestli se bojí, že by se někdy komunismus mohl vrátit, odpovídají, že ano. O politiku se zajímají a vědí, že příští rok na jaře čekají Maďarsko předčasné volby. Jestli k nim ale půjdou, si ještě musí někteří z nich rozmyslet.
"Naše politické strany by nebyly dobré pro žádnou zemi. Dvě největší strany se hádají, jedna chce něco udělat a druhá chce pravý opak. Takže k volbám nejdu, nechci hlasovat pro takové strany," říká mi studentka gymnázia.
"Volit půjdu. Před dvaceti lety Maďaři bojovali za právo volby a my ho teď nepoužíváme, což je smutné. Ale koho budu volit, ještě vážně nevím," říká další ze studentů.
Ponurý Dům teroru
Středoškoláci, kteří si nejsou úplně jistí v kramflecích kolem maďarského dějepisu, by si měli zajet na Andrássyho ulici 60 přímo do centra Budapešti. Několikapatrový činžák sloužil jako základna pro tajnou policii nejprve během fašistického režimu, takzvaných šípových křížů za 2. světové války, a pak i za komunismu.
Není divu, že právě tady vzniklo v roce 2002 unikátní muzeum. Říká se mu Dům teroru a připomíná oba nelidské režimy, kterými si Maďarsko za posledních 70 let prošlo.
K nejsilnějším momentům celé expozice patří chvíle, kdy nastoupíte do výtahu, zhasnou všechna světla a kabina výtahu začne pomalu sjíždět dolů do podzemí směrem k expozici, kde je ukázka, jak komunistický režim nakládal se svými odpůrci a s lidmi, kteří s ním nesouhlasili.
Mezitím, co kabina sjíždí pomalu do podzemí, máte možnost sledovat přímo ve výtahu video, na kterém jeden z očitých svědků vypráví, jak probíhaly v 50. letech v komunistickém Maďarsku popravy politických vězňů.
Mezi to nejhorší, co je v muzeu k vidění, patří miniaturní cela, která je sotva velká, aby se do ní vešel člověk ve stoje. Sednout si je prakticky nemožné, nemluvě o jiném pohybu. Jediné, co se v cele dalo dělat, bylo sotva stát.
Muzeum vede už od začátku ředitelka Maria Schmidtová. Na otázku, jaký dojem by si měl odnést z muzea průměrný návštěvník, odpovídá jednoduše:
"Radost, že jsme svobodní a nezávislí, že už není žádná Rudá armáda a že máme budoucnost ve vlastních rukou, což je přece skvělý pocit. Doufám, že mladí lidé, kteří muzeum navštíví, projdou si náš sklep a jednotlivé místnosti, nakonec ulehčeně odcházejí a jsou rádi, že můžou svět našeho muzea opustit. Snad pochopí, co to bylo za hrozný režim, kde si mladí lidé raději brali život, protože už se to nedalo vydržet."
Návštěvník se v muzeu dozví, jak fungovala komunistická tajná policie nebo jak režim bojoval proti církvím. Hned na dvoře domu vás přivítá autentický sovětský tank. Jsou Maďaři opravdu náchylní k zapomínání své vlastní historie?
"Myslím, že každá generace nasbírala spoustu zkušeností, které jsou užitečné. Ti, kteří vyrůstali v komunismu, vědí, jak se vymezit vůči státu a ochraňovat občanskou společnost. Proto by mladá generace neměla být tak arogantní. Mladí lidé by se měli těch starších spíš ptát, co si prožili a co se z toho dá použít pro život v dnešním Maďarsku," domnívá se Maria Schmidtová.
Jenže, jak tvrdili školáci, každý člen maďarské rodiny má s komunismem trochu jiné zkušenosti a jiný názor, jestli tenkrát bylo líp, nebo hůř než dnes.
Maďarsko dnes: nakročení směrem k demokracii i extremismus
Jak je snadné na totalitní minulost zapomenout, dokládá příběh Maďarské gardy, polovojenské organizace, která fungovala jen něco přes rok, než ji soud v zimě 2008 oficiálně zakázal. Její členové nosili černé uniformy a používali symboliku nápadně připomínající nacistické artefakty. Sociolog István Hegedűs si myslí, že se moderní Maďarsko musí s pravicovým extremismem smířit - alespoň prozatím.
"Extremisté posílili a ve volbách do Evropského parlamentu dostali dokonce 15 procent hlasů, což je tragédie, ale myslím, že výsledek extremistů v národních volbách bude podstatně horší, protože k volbám přijde víc lidí. Musíme zkrátka akceptovat fakt, že v Maďarsku 8 až 15 procent lidí podporuje krajní pravici. Doufám, že jde o konečné číslo a že se bude snižovat. Za 20 let jsme nedošli tak daleko na západ, jak jsme si přáli, řešíme řadu problémů, které ve vyspělých demokratických zemích neexistují," komentuje nárůst extremismu István Hegedűs.
Naopak ředitelka Muzea teroru Maria Schmidtová vidí maďarskou bilanci posledních dvou desetiletí pozitivně. Podle ní je nesmysl, že by si Maďaři přáli návrat ke starému režimu, navzdory ekonomické krizi.
"Posledních dvacet let Kádárova režimu se podobalo mateřské školce. Stát sice uspokojil základní lidské potřeby, ale to bylo vše, člověk se nemohl dál rozvíjet. Máme za sebou 20 let skutečné svobody, měli jsme ale přehnaná očekávání. Žít v demokracii znamená odpovědnost za sebe sama. Nemůžeme donekonečna opakovat, jak dobře bychom si teď vedli, kdyby sem nevpadla sovětská armáda," komentuje situaci v Maďarsku Maria Schmidtová.
"Marxisté nám říkali, že existuje ideální společnost bez jakýchkoli problémů. Víme, že žádná země nefunguje na 100 procent. Musíme se někdy spokojit i s výkonem na dvacet třicet procent a doufat, že si Maďarsko povede čím dál lépe," dodává k tomu.
Jedním z restů vůči minulosti je pro Maďary zpracování svazků bývalé státní bezpečnosti. Ve srovnání s jinými postkomunistickými státy si vede Maďarsko špatně a třetina spisů pořád zůstává nepřístupná.
Vrcholní politici úspěšně skrývají svoji minulost. Se státní bezpečností spolupracoval třeba i bývalý maďarský premiér Péter Medgyessy. Maďarská veřejnost musela spolknout ještě jednu hořkou pilulku, když se potvrdilo, že tajným agentem byl i režisér István Szabó, autor oskarového filmu Mefisto z roku 1981.
Kauza režiséra Istvána Szabó odpovídá podle Marie Schmidtové i na otázku, jak se Maďarsko vlastně dokázalo vyrovnat se svou minulostí.
"Jde o podobnou situaci jako případ Milana Kundery, který měl spolupracovat s tajnou bezpečností. V případě malých národů, jako jsou Maďaři nebo Češi, je vždycky těžké, když má nějaká známá osobnost škraloup, protože jde o lidi, kteří nás ve světě proslavili. Musíme se konečně přestat pořád bát, co si o nás myslí v zahraničí. Důležitější je umět se podívat zpříma sami na sebe. To bude teprve rozhodující krok," říká Maria Schmidtová.
Jde o krok, který Maďarsko, stejně jako Česká republika, musí ještě udělat. Nakročeno už má.
