Děda o zážitcích z koncentračního tábora v Letech moc nemluvil. Ulevilo se mu, že nevypadám jako Rom, říká vnuk Josefa Serinka

„To byl 43.transport, nebo respektive 43.skupina, která tam došla s celou svojí rodinou. Se svojí manželkou, vlastně s pěti dětma, se svým zetěm a s jedním vnukem. Takže jich bylo devět.“

Zatčeni byli na velkostatku v Bohách, kde Josef Serinek pracoval a tudíž i bydlel. Nejnutnější věci si mohli vzít s sebou. Zbytek rozprodali strážníci lidem z okolí. 

„Když přišli do Letů a šli do toho tábora, tak šli kordonem četníků. Stačilo, že se na ně někdo špatně podíval, tak ho hned mlátili, buď měli nějaký pendreky nebo kabely. Asi to ho poznamenalo, víceméně, už na začátku se rozhodl asi, že uteče odtamtud.“ 

A to se mu po šesti týdnech jako jednomu z mála povedlo. Pro rodinu se chtěl společně s dalšími uprchlými vězni vrátit. Byli z nich ale štvanci, a nakonec musel jít každý vlastní cestou. Josef Serinek došel až na Vysočinu, kde do konce války přežíval jako partyzán. Časem založil novou rodinu. Z té první totiž nikdo jiný nepřežil.

„To, co zažil s tou svojí původní romskou rodinou, tak on ani svým dětem možná to nesděloval všechno. Protože oni možná to zase neříkali nám, protože to nevěděli. Věděli jenom něco, věděli, že byl partyzán, ale žádný další podrobnosti.“

Přeživší nesdíleli své příběhy téměř nikdy. Báli se, že se bude minulost opakovat. 

„Když jsem se já narodil jako prvorozený a táta mu to přijel oznámit. Tak dědova první otázka byla: Jak vypadá? A táta na něj koukal nechápavě a říká, jak to myslíš? A děda: No je černej, nebo bílej? A táta mu zaraženě řekl: No bílej. A děda mu řekl: To je dobře, bude mít snadnější život.“

O životě dědečka se začal dozvídat až postupně. Prvně ve škole, potom ze svazků Jana Tesaře, ale nakonec i z nalezeného rukopisu.

„Je to 74 stran velkých. Já myslím, že je to velikost A3. A já jsem se dostal asi na 21.stranu, protože ono to není jednoduchý. Děda do školy chodil krátce. Když byl dítě, tak do školy chodil asi dvakrát týdně. A vlastně on měl takový svůj svérázný způsob psaní. Když bylo nějaký delší slovo, tak on ho rozdělil na dvě nebo na tři části a každou tu část začal velkým písmenem. Druhá věc je, že je to těžko čitelný. Přece jenom ten papír je trochu zestárlý, něco je psaný obyčejnou tužkou, něco je psaný inkoustem, jsou tam kaňky. Něco je psaný třeba i propisovačkou – není to jednoduchý.“

Rukopis si ale nechce nechat jen pro sebe.

„Bohužel už to zbylo jenom na mě, protože se nikdo z těch dětí nedožil. Já jsem si to vzal za nějakej svůj cíl nebo úkol to přepsat, abych se něco dozvěděl. Upravit to, aby to bylo nějakým způsobem čitelný a předat to svým dětem a i svým vrstevníkům. A jsem domluvenej, až se mi to podaří na posouzení, zda by to nestálo na za nějaký vydání.“

Spoják: Zachovávání paměti je podle Zdeňka Serinka nutné jak v samotných romských rodinách, tak i v kulturních institucích, třeba v památníku v Letech u Písku. 9 sekund

„Jsou tam věci, které se mi nelíbí, které by měly být jinak. Ale myslím si, že to bude důstojný místo, a pak záleží na lidech. Jak se tam k tomu budou tam chovat, jak to budou vnímat, jak se jim podá, co se tam dělo. Myslím si, že by to mělo být místo, které dál bude mít respekt, úctu, bude dál zachována pieta k tomu místu. Ale hlavně by to mělo být i místo, které by mělo varovat budoucí generace před člověkem samým. Aby se dozvěděli, čeho je člověk vůči člověku schopen.“