Děda o zážitcích z koncentračního tábora v Letech moc nemluvil. Ulevilo se mu, že nevypadám jako Rom, říká vnuk Josefa Serinka

„To byl 43. transport, nebo respektive 43. skupina, která tam došla s celou svojí rodinou. Přijel se svojí manželkou, s pěti dětmi, se svým zetěm a s jedním vnukem. Takže jich bylo devět.“

Zatčeni byli na velkostatku v Bohách, kde Josef Serinek pracoval, a tudíž i bydlel. Nejnutnější věci si mohli vzít s sebou. Zbytek rozprodali strážníci lidem z okolí. 

„Když přišli do Letů a šli do toho tábora, tak šli kordonem četníků. Stačilo, že se na ně někdo špatně podíval, a hned ho mlátili. Buď měli pendreky nebo kabely. Asi to ho poznamenalo, už na začátku se rozhodl, že odtamtud uteče.“

A to se mu po šesti týdnech jako jednomu z mála povedlo. Pro rodinu se chtěl společně s dalšími uprchlými vězni vrátit. Byli z nich ale štvanci, a nakonec musel jít každý vlastní cestou. Josef Serinek došel až na Vysočinu, kde do konce války přežíval jako partyzán. Časem založil novou rodinu. Z té první totiž nikdo jiný nepřežil.

„To všechno, co zažil se svojí původní romskou rodinou, možná nesdělil ani svým dětem. Oni to třeba neříkali ani nám právě proto, že to nevěděli. Věděli jenom něco, věděli, že byl partyzán, ale žádný další podrobnosti.“

Přeživší nesdíleli své příběhy téměř nikdy. Báli se, že se bude minulost opakovat. 

„Když jsem se já jako prvorozený syn narodil, přijel mu to táta oznámit. A dědova první otázka byla: Jak vypadá? A táta na něj nechápavě koukal a říká, jak to myslíš? A děda: No je černej, nebo bílej? A táta mu zaraženě řekl: No bílej. A děda mu řekl: To je dobře, bude mít snadnější život.“

O životě dědečka se začal dozvídat až postupně. Prvně ve škole, potom ze svazků Jana Tesaře, ale nakonec i z nalezeného rukopisu.

„Je to sedmdesát čtyři velkých stran. Já myslím, že je to velikost A3. A já jsem se dostal jen asi na dvacátou první, protože ono to není jednoduché. Děda do školy chodil krátce. Když byl dítě, tak do školy chodil asi dvakrát týdně. A měl takový svůj svérázný způsob psaní. Když bylo nějaké delší slovo, tak on ho rozdělil na dvě nebo na tři části, a každou tu část začal velkým písmenem. Druhá věc je, že je to těžko čitelný. Přece jenom ten papír je trochu zestárlý, něco je psané obyčejnou tužkou, něco je psané inkoustem, jsou tam kaňky. Něco je psané třeba i propisovačkou – není to jednoduché.“

Rukopis si ale nechce nechat jen pro sebe.

„Bohužel už to zbylo jenom na mě, protože se toho nikdo z těch dětí nedožil.  Já jsem si to vzal za nějaký svůj cíl nebo úkol to přepsat, abych se něco dozvěděl. Upravit to, aby to bylo nějakým způsobem čitelné, a předat to svým dětem, a i svým vrstevníkům. A jsem domluvený, že až se mi to podaří dát na posouzení, tak uvidíme, zda by to nestálo na za nějaké vydání.“

Zachovávání paměti je podle Zdeňka Serinka nutné jak v samotných romských rodinách, tak i v kulturních institucích, třeba v památníku v Letech u Písku.

„Jsou tam věci, které se mi nelíbí, které by měly být jinak. Ale myslím si, že to bude důstojné místo, a pak záleží na lidech. Jak se tam k tomu budou tam chovat, jak to budou vnímat, jak se jim podá, co se tam dělo. Myslím si, že by to mělo být místo, které dál bude mít respekt, úctu, bude dál zachována pieta k tomu místu. Ale hlavně by to mělo být i místo, které by mělo varovat budoucí generace před člověkem samým. Aby se dozvěděli, čeho je člověk vůči člověku schopen.“