Lada Viková pátrá po osudech rodiny Ištvánů, moravských Romů, kteří zažili hrůzy holokaustu

Lada Viková letos na Univerzitě Karlově obhájila disertační práci, ve které se zabývala možnostmi výzkumu holokaustu Romů a Sintů pomocí potomků jednotlivých obětí. Výsledky své práce prezentovala v Praze v rámci cyklu přednášek Romistické utopie.

„Na začátku mého výzkumu byl rozhovor s kamarádkou Nicole Taubinger, která je zároveň výtvarnice a šperkařka, a s její maminkou Miroslavou Taubinger. Velmi mě zaujala jejich případová studie, kterou jsem pak na základě našeho rozhovoru zpracovávala. Paní Miroslava Taubinger odešla z republiky v 60.letech s tím, že se stala gymnaziální profesorkou v Německu. Pocházela z romského prostředí, s čímž podle ní měla v Čechách problémy.”

Na žádost Miroslavy Taubinger začala Lada Viková pátrat po osudech jejích předků. moravských Romů s příjmením Ištván. Hovořila s jednotlivými rodinami a zároveň pátrala ve Vojenském historickém archivu nebo v okresních archivech. Jedním z nejzajímavějších objevů je osoba Jiřího Ištvána, který byl mezi lety 1933 až 1938 komunistickým zastupitelem v obci Radějov. Jde totiž o dosud prvního známého romského obecního zastupitele.

„Ačkoliv jsem pokračovala v tom, co dělal pan profesor Nečas, který mi ukázal, jak velmi různorodá společnost moravských Romů vlastně byla, jedním z překvapení pro mě byl objev něčeho, na co on zřejmě dosud ještě nepřišel. Šlo o zmíněného zastupitele, který byl komunistou a byl ve 30. letech podepsán na schůzích zastupitelstva. Dokonce některé ze zápisů kontroloval.”

Říkají Ištvánovi něco nového o českých a moravských Romech jako celku?

„Na to je těžké odpovědět, protože se na otázku dá dívat z různých úhlů pohledu. Pan profesor Nečas měl úplně jinou situaci, protože mohl daleko více spolupracovat s těmi, kteří mohli vypovídat o svých zkušenostech. Já se může spíše dopátrat potomků přeživších a možná zjišťovat, že se od svých rodičů moc nedozvěděli, protože se o tom u nich nemluvilo. Zároveň to vnímám jako výzvu. Většinou mluvím s lidmi, kteří to nezažili na vlastní kůži a mohou tak podat svědectví o tom, že to jejich rodiče a prarodiče zpracovávali a rádi by poskytli nějaké materiály, které shromáždili v době, kdy žádali o osvědčení, že byli vězněni v koncentráku. Pátrali po svých osudech, mělo to pro ně hodnotu. A také kladli podobné otázky - proč vlastně se to stalo jejich rodině, kdo za tím stál.”

Lada Viková svou prací navazuje na další výzkumníky romského holokaustu. Ve své práci stále pokračuje a osudy rodiny Ištvánů plánuje v budoucnosti zpracovat v knižní podobě.