Korejský summit
Tři dny mají spolu v severokorejském Pchjongjangu jednat vrcholní představitelé jižní a severní Koreje. Je to první taková schůzka od roku 2000 a teprve druhá od padesátých let, kdy snaha severokorejských komunistů zmocnit se vlády i nad korejským jihem zavlekla poloostrov do úporné tříleté války. Od té doby jsou obě země striktně vzato stále ve válečném stavu.
Co by bylo logičtější než využít současného jednání k tomu, aby se připravila výměna příměří za trvalý mír?
Jihokorejci by byli pro. Dali se před pchjongjangským summitem slyšet, že by nynější jednání mohlo k takovému "historickému kroku" urovnat cestu. Jihokorejský prezident Ro Mu-hjon myšlenku poněkud rozvedl. Řekl, že bude v Pchjongjangu usilovat "o mírové uspořádání a hospodářský rozvoj".
Je jasné, proč na tom mají Jihokorejci zájem. Severní Korea je nepohodlný soused. Už jen proto, že má jadernou zbraň. Jednání o konci severokorejského jaderného programu se sice v poslední době vyvíjejí nadějně, ale i v této sféře pro Severní Koreu platí to, co ve sférách jiných: na její závazky se nedá stoprocentně spolehnout. Hrozbou je i masivní přítomnost severokorejské armády na hranicích s Jižní Koreou. Jihokorejská metropole Soul je v dostřelu dalekonosného severokorejského dělostřelectva - a to navíc podle západních rozvědek disponuje i municí s bojovými plyny a biologickými zbraněmi.
Pro přání míru a hospodářského rozvoje mají Jihokorejci ještě jiné důvody než strach ze severokorejské vojenské hrozby. V lidech ze severu vidí také bratry, s nimiž se navzdory určitým jazykovým rozdílům snadno domluví a s nimiž mají společný valný díl historie. Sever láká též ekonomicky. Je tam levná pracovní síla, kterou už v některých společných podnicích využívají jihokorejské koncerny. Takových projektů je zatím málo, ale mají budoucnost, protože výhodné jsou pro obě strany.
Pro Jihokorejce je jako odbytiště zajímavý i početný, třiadvacetimilionový, a přitom nenasycený severokorejský trh.
Spočteno, shrnuto: jihokorejské vedení by velmi chtělo, aby se třídenní summit nezvrhl jen ve výměnu zdvořilostí a názorů.
Právě o to ale podle všeho usiluje Severní Korea.
Ano, tato stalinská bašta vyztužená pokleslou formou konfucianismu má vážné hospodářské problémy a naléhavě potřebuje pomoc ze zahraničí. Podle rok starých údajů OSN stačilo severokorejské zemědělství dodat jen takové množství potravin, jaké by uživilo jen čtyři pětiny tamní populace. Přitom letos se věci ještě zhoršily: záplavy, nejkatastrofálnější od šedesátých let minulého století, zabily nejméně 300 lidí a zničily přinejmenším desetinu úrody. Podvýživa dětí je dlouhodobou záležitostí a projevuje se v tom, že děti vypadají mladší a dorůstají menší výšky. To má jeden překvapivý, ale logický důsledek: severokorejská armáda musela snížit minimální výšku odvedence.
Hospodářský růst je správněji vzato hospodářský pokles, poslední údaj mluví o mínus 1,1 procenta, a v některých nemocnicích se prý používají výhradně bylinky. Léky chybějí...
Zdálo by se, že Severní Korea bude špatnou hospodářskou a humanitární situací dotlačena k vstřícnějšímu chování vůči cizině. Jenže - proč by ustupovala? Odměny dostává už za první kroky vedoucí ke zrušení jaderného programu. Dostává humanitární pomoc od OSN i jednotlivých států. Vydatně pomáhá především Jižní Korea, a té už proto nezbývají žádné další páky, jejichž prostřednictvím by si na Severokorejcích vynutila, že se summit v Pchjongjangu neomezí jen na symbolická gesta.
Silný despekt vůči Jižní Koreji je patrný i v tom, že si severokorejský vůdce Kim Čong-il - generální tajemník tamní komunistické strany a předseda stranické vojenské komise - nenašel za celých sedm let od předchozího summitu čas pro splnění slibu, že zavítá do Soulu. V Rusku a Číně mezitím byl. Dokonce opakovaně.
Nimraví pozorovatelé si též povšimli, že diktátor Kim se při vítání jihokorejského hosta neusmíval.
Zbývá ještě jeden důvod, proč summit v Pchjongjangu téměř jistě nebude průlomový. V prosinci se v Jižní Koreji volí prezident. Podstatně větší šance má opoziční kandidát. A opozice současnou hlavu státu Ro Mu-hjona důrazně varovala, aby vůči Severní Koreji nebyl příliš vstřícný. Jinak řečeno: Kdyby Ro i nakrásně příliš vstřícný byl, opozice to po vítězství ve volbách už nějak srovná.
Mají to v Severní Koreji život, že: co tam řekne vůdce, nikdo nezpochybní. A volby jsou vlastně zbytečné...
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
