Kdybych nehrával šachy, nebyl bych teď v zápasení tak dobrý, říká bojovník MMA David Dvořák

David Dvořák nastupuje v prestižní soutěži UFC v muší váze a ti, kteří tomuhle sportu rozumí, jednoznačně tvrdí, že v téhle nejlepší světové organizaci dokáže David velké věci.

David Dvořák pochází z Lípy, malé vesnice mezi Hořicemi a Hradcem Králové. Mapu téhle vesnice má dokonce vytetovanou na těle. A taky je tam šachovnice, která připomíná dobu, kdy hrával šachovou extraligu. Vystudoval sportovní management na královehradecké univerzitě a první zápas v kleci absolvoval po půl roce tréninku, když mu bylo 17 let.

Byl jste jako dítě hyperaktivní?

„Hodně. Byl jsem fakt střela a rodičům se pořád musím omlouvat, protože to se mnou měli hrozně těžké, všude jsem lítal, lezl, hodně padal. V hradecké nemocnici jsme byli skoro každý týden. Pak mě šoupli na šachy a to mě hodně zklidnilo.“

Našel jste si v šachách něco, co vás opravdu bavilo?

„Mě to hrozně chytlo v podstatě od začátku, protože jsem začínal jako šestiletý a přijít mezi dospělé a hrát s nimi a po čase je porážet, to byl skvělý pocit. Já byl vždycky soutěživý typ, rád jsem jezdil na soutěže, závodil, snažil se vyhrávat.“

Je něco, co jste se v šachách naučil a dnes se vám to hodí ve vašem sportu?

„Když to vezmu k tomu sportu, co dělám teď, tak jsem si stoprocentně jistý, že kdybych dřív nedělal šachy, tak se nikdy nedostanu na úroveň MMA jako mám teď, protože sice to jsou jiné sporty, ale já si ten životní styl, který jsem měl od šesti do sedmnácti let, kdy jsem hrál aktivně, dosadil jenom do jiného sportu. Byl jsem zvyklý chodit třikrát týdně na trénink, sobota a neděle byly zápasy, takže tenhle dril jsem si přenesl do MMA. Samozřejmě vizualizace, koncentrace, trpělivost, ty všechny věci mi v tom zápasení hrozně pomáhají, protože vím, že nejsem takový typ zápasníka, který by byl největší technik, nejrychlejší, nejsilnější, nic takového nejsem. Ale myslím, že díky hlavě dokážu najít způsob, jak soupeře porazit.“

Abych to líp pochopila, proberme stručně pravidla MMA. Prosím o stručné odpovědi. Jak vypadá prostor, ve kterém se zápas odehrává?

„S největší pravděpodobností je to osmihranná klec, někdy to může být ring nebo kulatá klec.“

Jaké máte na sobě oblečení?

„Většinou jen kraťasy, ženy mají i vrchní část, pak tam jsou prstové rukavice, amatéři mají o trochu větší rukavice, aby je líp chránily, plus mají chrániče na nohy, to profíci nemají. Pak chránič na zuby a suspenzor.“

Co je při kontaktu se soupeřem zakázáno?

„Těch věcí je spousta, nesmí se údery otevřenou rukou směrem na oči, nesmím do nich píchnout, všechny údery do páteře jsou zakázané, údery do zátylku, když můj protivník leží na zemi, tak ho nesmím kopnout do hlavy, stejně tak když je opřený jen jednou rukou na zemi, třeba se ohne a drží se na zemi, tak ho nesmím kopnout do hlavy. Samozřejmě rány pod pás, kousání, škrábání, chytat prstama uši, pusu, to je zakázáno.“

Kdy se zápasník váží a kdy je dáno, do jaké váhové kategorie nastoupí?

„Vždycky se váží 24 hodin před samotným zápasem, někdy to je i 30 hodin, záleží na organizaci. Pak v den zápasu už může mít zápasník jakoukoliv váhu, na tom nezáleží.“

David Dvořák při natáčení Záletů|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Co se děje v těch 24 hodinách od okamžiku, kdy jste zvážen, do okamžiku, kdy nastupujete? Co je vaším cílem za 24 hodin?

„Z toho hubnutí se dostat do nějakého živějšího stavu, takže rehydratace, kdy doplňuji tekutiny, které jsem ztratil v sauně a po nějakých čtyřech, pěti hodinách začít jíst a doplňovat energii.“

V jakém okamžiku je rozhodnuto o vítězi?

„Způsobů, jak ukončit zápas, je docela velké množství. Buď vzdáním soupeře, po škrcení, po nějaké páce na ruku, na nohu, stejně tak může padnout knock out, on spadne, už nemůže pokračovat a rozhodčí to ukončí, nebo ho trefím úderem, zápas pokračuje, vypadá to že se dá do kupy, ale já doběhnu a zasypu ho sérií úderů a rozhodčí to radši ukončí, aby zabránil tomu, že se jeden z bojovníků zraní. Když se nestane nic z tohohle, tak vždycky je jeden rozhodčí uvnitř oktagonu a tři okolo a ti bodují každý úder a kop a všechno, co se děje v tom zápase a pak rozhodnou, kdo vyhrál. A ještě jeden způsob je diskvalifikací soupeře. Když třeba budu ležet na zemi a soupeř mě kopne do hlavy nebo do rozkroku a už nemůžu pokračovat, tak vyhraju na diskvalifikaci.“

Když se chystáte na konkrétního soupeře, sledujete podrobně, jak sledoval v jiných zápasech?

„Teď už ano, ale nesleduju to jen já, ale mám kolem sebe tým trenérů, takže ho nakoukávají trenéři,  to jsou třeba další tři nebo čtyři lidi, dělají si zápisky, každý vidí trochu něco jiného, nakoukávají ho mí sparring partneři, protože vidí jiný styl.“

Co se stane po zápase?

„Až na výjimky jsem si s každým soupeřem po zápase pokecal, všichni to byli fajn kluci, protože ať si před zápasem nadávají, což se mi teda nikdy extra nestalo, tak jsou to kluci, kteří žijí podobný život jako já, mají podobné sny, zvlášť když jsou ve stejné organizaci.  Všichni kopeme za to samé, chceme propagovat náš sport, jsou to fajn kluci.“

Nastal nějaký okamžik, kdy jste si řekl, že končíte?

„Ano. Třeba jsem si zranil koleno a dva roky jsem nemohl zápasit. Stejně tak se mi stalo když jsem zápasil pro jednu organizaci, že mi nezaplatili za moje zápasy, slíbili mi že mi peníze pošlou, nabídli mi titulový zápas, tak jsem vzal ten zbyteček co jsem měl, odletěl do Thajska s vizí že se budu připravovat, budu mít titulový zápas a pošlou mi peníze a budu tam z těch peněz žít. Ta organizace zkrachovala, žádné peníze neposlali, takže jsem byl v Thajsku bez peněz. Naštěstí mám kamarády a trenéry, postarali se o mě. Ale říkal jsem si, že trénuju devět, deset let a teď jsem tam jak nuzák bez peněz a vůbec to nemá smysl. Ale všichni mi pomohli, domluvil se jiný zápas a já se na to nevykašlal. To je podle mě největší kámen úrazu většiny zápasníků proč končí kariéru. Buď založí rodinu a řeknou si, že už chtějí žít pro rodinu a stačilo, nebo to nedávají finančně.“