Kdo byli Džátové?

Arabský historik al-Tabari vypráví ještě jiný příběh (pravdivý či nepravdivý?) o Džátech. Jeho kniha Táríkh al Rasúl va al Muluk (Dějiny proroků a států) vyšla v roce 915. O indických hudebnících a o králi Šankalovi v ní není ani slovo, říká něco docela jiného. Bahram V. se prý oženil se sindhskou princeznou a její otec (nevíme, jak se jmenoval, ani k jaké patřil dynastii) jí dal věnem město Debal. Debal bylo přímořské město, velký důležitý přístav. Lidé, kteří tam sídlili, byli nazýváni Džátové.

Bahram V. podobně jako jeho předkové ze sásánovské dynastie bohatl z obchodu. První sásánovský šáh, Ardašír (234-241) založil osmnáct (!) nových přístavů a obchodních měst. Zboží se dopravovalo jednak po moři, Perským zálivem, na lodích, jednak po souši karavanami. Historici tvrdí, že Džátové byli piráti, a proto je Bahram V. přestěhoval do bažin mezi veletoky Tigridem a Eufratem (dnes leží tato oblast v Iráku, tehdy spadala pod vládu sásánovské dynastie).

Ale je ještě jeden důvod, proč Bahram přestěhoval Džáty do bažin: historici říkají, že Džátové chovali vodní buvoly, kteří bažinatou zemi potřebují k životu. A Bahram V. chtěl, aby mu Džátové se svými vodními buvoly obdělávali půdu a pěstovali na ní obilí.

Jak žili „první“ Džátové v močálech se svými vodními buvoly, nevíme. Zůstali naživu? Pomřeli? Kdo ví? Roky šly, lidé se rodili a umírali, tak jak si to Bůh přeje. Samozřejmě neumírali jen chudí, umírali i bohatí a mocní, pomíjely vládnoucí rody a dynastie a nové dynastie braly vládu do svých rukou.

Nová moc, která povstala jakoby z ničeho nic, byla moc Arabů. Velký arabský prorok, Muhammad (cca 57O-632) přinesl nové náboženství, islám. Arabské kmeny se sjednotily pod ideou islámu, vyrazily ze své pouštní, neúrodné země a jako vichřice smetaly jedno mocnářství za druhým. V roce 656 ovládli celou Persii a sásánovská dynastie vzala za své.

V roce 712 vtrhl významný arabský generál al-Kásim do Sindhu. Bylo mu tehdy teprve 18 let! Historici píší, že na sindhských územích, která dobýval, sídlili Džátové. Džátové se prý jednou spojovali s Kásimem a bojovali proti ostatním „Indům“, jindy šli proti Arabům. A co tedy Arabové udělali? Poslali ty Džáty a ty Indy, které zajali, do močálovišť, tam (?), kam před dvěma-třemi sty lety poslal džátské „piráty“ a „chovatele vodních buvolů“ perský šáh Bahram V.

Tehdy už bylo založeno velké obchodní město Basra. Na jih od Basry, mezi řekami Tigridem a Eufratem, tedy sídlili Džátové a další „Indové“. Historici je všechny řadí pod jméno „Zott“ (Džát). Přes jejich území vedly obchodní cesty. A co ti chytří Džátové udělali? Začali od obchodníků vybírat poplatky za to, že je přes své území nechali procházet.

Když se Arabové ve svém hlavním městě Baghdádu dověděli, že „Zottové“ bohatnou z obchodu, polekali se. Jak se říká: s bohatstvím roste i pýcha a moc. Arabové udeřili na Džáty v roce 812. Džátové se bili jako býci. Čtrnáct let se nedali od Arabů porazit. Jenomže síla je tam, kde je množství – a Arabové měli přesilu. V roce 834 „Zotty“ porazili, některé rozptýlili do všech koutů země, pět set lidí popravili, a množství (jaké?) přestěhovali do města Ainzarba – na hranici mezi arabským panstvím a Byzantskou říší.

V roce 855 dobyli Byzantinci město Ainzarbu. Spoustu „Zottů“ pobili, a ty, kteří zůstali naživu, přestěhovali i s jejich rodinami daleko, daleko, tam, „kde slunce zapadá“, mezi řecké obyvatelstvo.

Někteří historici věří, že Romové jsou potomci těchto „Zottů“. Jenomže my ze starých byzantských pramenů víme, že Athingani (--> Cikáni) byli kováři, výrobci sít, předváděli medvědy, ukazovali hady – a o tom, že by byli chovali vodní buvoly, není ani zmínka.

A ještě něco: v romštině je pouze jediné slovo, které pochází z arabštiny – „brek“ (záňadří). Džátové – Zottové žili nejméně sto let mezi Araby. Basra byla arabské město, Arabové přivedli do Eufratských bažin nejen „Zotty“, ale i různé arabské rody a také „Zandže“ (černochy z Afriky). Džátové s nimi nepochybně buď obchodovali, nebo byli v jiném pracovně-výdělečném spojení. Nemohli přece žít izolovaně sami pro sebe! A mohlo se tedy stát, že za více než sto let by do romštiny proniklo jen jedno jediné slovo? To jsou pádné argumenty. Ukazují, že musíme hledat dál.

Slovo „historie“ pochází z latinského slova „historeo“ – pátrám. Historie je nekonečné pátrání. A tak samo slovo „historie“ vyzývá Romy, aby pátrali po své minulosti, po své historii, po svých dějinách.