Josef Borovka: V Africe jsou vděční za sebemenší pomoc. My v Evropě považujeme mnohé za samozřejmost

26. květen 2020

Mladý lékař Josef Borovka z nemocnice v Rychnově nad Kněžnou má za sebou několik humanitárních misí v Africe, setkal se s umíráním, s nemocemi, které už u nás nemáme, mířili na něho zbraní. Říká, že pobyt v Keni, Tanzanii a Ugandě ho změnil a byl by rád, kdyby z jeho poznání mohli těžit i ostatní. 

Vy jste lékař a my žijeme v době covidové, jaké jsou vaše poslední tři měsíce?
Řekl bych, že asi hodně podobné těm vašim. Zasáhla mě hlavně taková ta všeobecná opatření. Takže člověk, když vychází ráno do práce, musí myslet na to, jestli má peněženku, mobil a hlavně roušku, ale jinak si profesně nemyslím, že by mě to nějak zasáhlo. Samozřejmě byla tam taková tenze napříč personálem, když jsme nevěděli, jak to bude vypadat. Člověk musí být samozřejmě více ve střehu, více zodpovědný, mýt si ruce. Ale to by měl každý občan v posledních třech měsících.

MUDr. Josef Borovka ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Daly vám vaše mise větší psychickou odolnost vůči tlaku a stresu?
Asi všeobecně mi to určitě přidalo na klidu v mé profesi, ale pevně věřím, že každý zdravotník je profesionál. Zvláště na chirurgii dobře víme, že když přijde stresová situace, tak je potřeba udržet klid, protože jedině tak může člověk správně fungovat.

Čtěte také

Když sledujete dění u nás a srovnáte to s jinými národy, které znáte, jak nás Čechy hodnotíte?
Jedině kladně. Myslím, že jsme k tomu přistoupili zodpovědně, ať už ze stran nařízení, ale hlavně i občanů. Každý nosil roušku, každý se choval zodpovědně. Tedy já to hodnotím velice kladně. A co jsem mluvil s kolegy, které jsem potkal napříč misemi, tak u nich spíše vládne panika. Ale nedokáži objektivizovat ty informace. Mám to jen od nich řečené, nijak jsem to nesledoval ve světě.

Mohla by to být i příležitost více myslet na naše zdraví a kvalitu zdravotnictví?
Samozřejmě, nejvíce v tom vidím šanci myslet na podceňované nemoci jako je třeba chřipka. Tedy očkování proti chřipce a podobná témata, která nepřímo souvisejí s covidem.

Kde jsem přesvědčen, že by člověk už skákal bolestí do stropu, tak lidé v Africe třeba jen zdvihnou obočí.
MUDr. Josef Borovka, účastník afrických misí

Pročítala jsem váš blog a měla jsem u toho pocit i určité hořkosti vůči lidem, kteří si neváží zdraví a potom považují za samozřejmost, že jim někdo pomůže.
Přesně tak, onu hořkost zažívám pokaždé, když jsem v Africe. Protože vidím, že kolikrát u nás v Čechách vědomě poškozujeme své zdraví, chováme se nezodpovědně, a potom se to prostě nějak zaplatí. Zdravotníci pracují víc, než by vlastně měli podle zákoníků. A když je člověk v Africe a vidí, že tam by byli rádi i za to málo, co my tady máme a považujeme to za samozřejmost, tak musí cítit hořkost. A není to jen na poli zdravotnictví. Je to i na poli školství, na poli sociálního systému, zkrátka napříč všemi sférami společnosti.

Chirurgem na africké misi

Vy jste chtěl vždy pomáhat a léčit?
Proto jsem doktor. (smích)

Jste mladý lékař, ale počet operací, které jste provedl a kterými jste zachránil život, se už možná nedají ani spočítat.
To se spočítat dají, já si je píšu. Teď to číslo nevím takto z hlavy, ale zaznamenávám si všechny operace.

Chirurgem na africké misi

Dá se říct, která operace byla nejtěžší a proč?
To je těžká otázka, zase jsou tam dvě sféry. Jedna sféra jsou operativy v Africe, ty první byly vždy náročnější, protože jsem tam cítil menší oporu ve starších lékařích. A zase v Čechách je také člověk kolikrát pod stresem, ale nedokáži teď vypíchnout jednu operaci, která by měla být nejtěžší. Na to jsem asi ještě moc mladý. Ale asi nejstresovější operace byla má úplně první, pod kterou jsem se kdy podepsal. Byl to císařský řez a doteď si vzpomínám, jak jsem byl hrozně nervózní, vystresovaný a ještě si ten právě narozený rošťák si dal načas, než začal brečet. Ale myslím si, že s přibývajícím věkem a zkušenostmi budu zažívat mnohem těžší operace.

Čtěte také

Na svou první misi do Afriky jste vyjel už v rámci studií na medicíně. Co bylo tím impulzem?
Tak to byl čtvrťák na medicíně a my jsme se postupně dostávali do klinických oborů. Obecně je velkým problémem nejen v Čechách, že studenti medicíny to mají čím dále tím těžší co se týče praktických dovedností a jejich nácviku. Já jsem vůbec nechtěl dělat chirurgii, ale kardiologii v té době. A cítil jsem, že toho moc rukama neumím. Naskytla se mi šance shodou náhod přes kamaráda, který byl v Keni a říkal, že to bylo super, že se tam toho hodně naučil. Tak jsem si říkal, že to je ideální příležitost něčemu se naučit, někam se posunout. A současně z toho někdo bude těžit formou humanitární mise. Až potom v Keni mne to poprvé zasáhlo natolik, že to změnilo ten můj řád. Musím vždy do Afriky alespoň jednou ročně.

Každá mise je určitě jiná a specifická. Dá se říct, která vás ovlivnila nejvíce?
Tak nejsilnější je určitě první mise v keňském Itibu, protože ji považuji za takový velký start pro mě. Tam se mi změnilo trošičku myšlení okolo humanitární pomoci, okolo samotné medicíny. Tím dopadem je to nejdůležitější mise, na které jsem byl. Ale nejvíc asi vzpomínám na Ugandu, protože tam jsem strávil nejdelší dobu, dva měsíce čistého času. Tam jsem získal první chirurgické zkušenosti a to mě definitivně utvrdilo v chirurgii, ve který jsem teď moc spokojený

Chirurgem na africké misi

Jezdíte každopádně do oblastí, kde jsou nebezpečné nemoci jako malárie, tyfus, HIV. Nebojíte se?
Určitě se vždy bojím, ale přesně jak jsem řekl na začátku, je potřeba mít klid. Kdybych se začal bát, začaly se mi třeba klepat ruce, mohu se píchnout nebo jakkoliv se jinak poranit, a potom je to riziko nákazy větší. Člověk se musí chovat zodpovědně. A k tomu nás v Čechách v nemocnicích, přestože tady tyto nemoci nejsou, vedou. Takže když k tomu člověk přistoupí s klidem, tak se to dá. Je samozřejmě něco jiného, když HIV pacienty potkáváte každý den, je jich mnoho, tak vidíte, že to není takový horor, jak se v Čechách říká. Je to v Evropě trošičku démonizované. Je určitě potřeba na to brát zřetel, ale přistupovat k tomu jako ke každé nemoci. Když se člověk chrání, tak se nemusí bát. Spíš se většinou bojím věcí, co mohu udělat mimo ať už v komunitě, že bych způsobil nějaký povyk nebo, jak jsem měl zkušenost s jedním vojákem.

Chirurgem na africké misi

Že na vás mířil zbraní.
To jsou přesně ty hlouposti, ze kterých mám strach. Jsou to věci, které neodhadnete, protože vám to přijde úplně normální, ale pro ně je to něco nepředstavitelného, něco nebezpečného a hned k tomu tak přistupují.

Když budeme víc cestovat, tak uvidíme, jak opravdu krásně se tady máme. A nebudeme si tolik stěžovat.
MUDr. Josef Borovka, účastník afrických misí

To bylo v situaci, kdy jste si vyfotografoval banku. Prostě, dalo by se říct, banalita a co všechno způsobila.
Přesně tak. Byl jsem na cestě do zoo a viděl jsem velkou mramorovanou budovu, protože jejich vládní budovy jsou velice honosné. Takže jsem si řekl, to je hezké, to si vyfotím. A už jsem slyšel křik a už na mě mířil a šel ke mně. Musel jsem odevzdat mobil a vysvětlovat. Potom mi projížděl ještě celý mobil, jestli tam náhodou nenajde nějaké jiné podezřelé fotky. Nakonec začal víceméně spolupracovat až v bodě, kdy jsem mu řekl, že jsem přijel z Evropy a že tam pomáhám na místním ostrově. Tak mi to prošlo.

Domluva s místními musí být velmi náročná také u pacientů. Jak zjistíte, co je trápí?
Chirurgie je hezká v tom, že si hodně můžete na nemoc sáhnout, problém vyšetřit opravdu klinicky. Jen je potřeba dát bedlivý pozor, protože nemají tendenci jako někteří naši pacienti, že už od dveří říkají, pane doktore, dva dny mě bolí ledviny, jindy mě bolí tamhle a teď mě píchá tady. Oni vám vůbec nic neřeknou a teď je vyšetřujete. A kde jsem přesvědčen, že by člověk už skákal bolestí do stropu, tak oni třeba jen zdvihnou obočí. Tedy je potřeba být velice pozorný. Všechno vychází z rukou a nohou. Vždy se dá domluvit s pacientem, když chce. Anglicky tam ale neumí skoro nikdo, kromě personálu, jen pár základních slovíček.

Jak se řekne, bolí tě to?
Tak třeba v Keni to bylo bororo. Ale lékař čte i z tváře a výrazu pacienta, jak reaguje.

Zprávy od rovníku - blog MUDr. Josefa Borovky plný zážitků z jeho afrických misí.

Nastínil jste, že oni vydrží víc, než my Evropané.
Mluví o tom i ta zkušenosti, že většinou, když tam pacient přijde do nemocnice, tak už je opravdu nemocný. Jen malé srovnání. Teď když byl ten covid, to omezení u nás, tak jsme se setkávali na chirurgii v Čechách, že když pacient přišel, tak už to opravdu něco bylo, vyžadovalo to nějakou terapii z naší strany. A v Africe to je takto každý den, protože tam se musí za zdravotní péči platit. V tak chudém regionu, jako je právě subsaharská Afrika nebo v regionech, ve kterých jsem byl, tak je to pro ně obrovská přítěž, když se cokoliv stane. Pro nás to jsou usměvavé peníze, ale pro ně to je nepředstavitelné množství peněz.

Čtěte také

Láká vás cestování i v té dnešní době? Plánujete další misi, nemáte obavy? Mluví se o tom, že bychom se měli teď vzájemně podporovat my v naší zemi, pokoušet se o růst zdravotnictví, ekonomiky a myslet hlavně sami na sebe. Vy to máte nastavené jinak.
Hrozně rád bych někam vyjel i letos, ale myslím si, že už to nebude možné. Protože abych někam vyjel, musím vypadnout na měsíc z kolektivu, což znamená, že za mě to musí jiní lékaři odsloužit. A počítám, že když se budu vracet, tak bych musel být ještě v karanténě. A to by nebylo fér, protože samozřejmě mám nějakou zodpovědnost vůči svým kolegům, vůči svému pracovišti. Ale myslím si, že je hodně důležité, abychom cestovali, zejména mladí. Protože kdybychom více cestovali a poznali víc světa, tak nám to tady nebude připadat tak hrozné. Já vždycky poznám, když se vracím, že už jsem doma, podle toho našeho věčného stěžování si. To prostě není moje hra, to nemám rád. Když budeme víc cestovat, tak uvidíme, jak opravdu krásně se tady máme.

Říká chirurg rychnovské nemocnice Josef Borovka. Děkuji za rozhovor a ať vám vaše plány vycházejí, hodně štěstí.
Děkuji, hezký den.

Spustit audio

Související