Jaroslav Balvín: Se syndromem romského žáka v poslední lavici jsem se odmítl smířit

Jaroslav Balvín je také znám jako fotograf – na svém kontě má přes stovku výstav, z nichž řada zachycovala život Romů a jejich osobnosti. Na svá první setkání s Romy vzpomíná takto:

„Když se zamyslím nad tím, kde to začalo, tak asi v době mých učitelských začátků, kdy moje manželka, také učitelka, učila na zvláštní škole. A jak to bývalo tehdy v 60. a 70. letech, tam byla většina romských žáků. A vedení toho školství si vymyslelo takovou věc, že učitelé měli navštěvovat rodiny svých žáků. A já jsem tedy vozil svoji manželku, kde jsem se seznamoval se situací romských rodin, Romů, romských dětí. Takže to byly takové úplné začátky.“

Svoji učitelskou dráhu začal Jaroslav Balvín v roce 1969 poté, co vystudoval filosofickou a pedagogickou fakultu.

„Zkušenost s romskými dětmi jsem získal jako učitel v Povrlech blízko Ústí nad Labem. Když jsem nastupoval, ředitelka mi řekla, že v šesté třídě jsou dvě romské žačky: ‘Jimi se nezabývej, ony tam sedí, nic neříkají!’ No, tak mě to vyprovokovalo jako učitelskou správnou duši. Tak jsem se naopak na ně trochu zaměřil. A žačky se nechtěly moc bavit, protože byly zvyklé, že si jich nikdo nevšímá. V teorii i praxi je to takzvané romské dítě v zadní lavici. Romské autorky, třeba Elena Lacková, o tom píší. Ten syndrom romského žáka v poslední lavici – přesně tak to bylo. A já jsem říkal: Proč se s tím učitel má spokojit? Učil jsem dějepis a když jsem učil o starých kulturách, nastolilo se téma indická kultura a jeden žák o tom velmi dobře mluvil. A já jsem najednou promluvil: A víte, kdo také v Indii žil? Odkud jsou někteří lidé? A ten žák skutečně věděl, že Romové. Byl to jediný žák, chytrý. Ano, podívejte se, děvčata tady sedí, jejich počátky jsou v Indii, to je pravlast Romů. Tak to ostatní žáci přijali.“

Práce s romskými žačkami měla ještě pokračování.

„Pak následovalo, že jsem žáky pozval do knihovny, obmalovávali tam takové významné publikace s ilustracemi – a hádejte, kdo byl nejlepší? Ty dvě žačky! Změnil se pak i vztah těch žáků k nim. Takže ten talent najednou byl viděn. Myslím si, že takhle má vypadat učitelská povinnost a svědomí, abychom v pedagogice přispěli k odhalování metod, které by prosazovaly romství v dětech, ale i ve vztahu k Romům v celé společnosti.“