Jakým jazykem mluvit v Kremlu
"Bez překladatele tam nepůjdu," řekl trenér českých hokejových reprezentantů Alois Hadamczik po nedělním zápase s Rakouskem. Stačila mu prý zkušenost z tiskové konference po prvním utkání Česka na světovém šampionátu v Moskvě s Běloruskem, kdy si na ruštinu ještě troufal.
To členové české delegace, která minulý týden navštívila Moskvu, na výběr moc neměli - prezident Václav Klaus už předem varoval, že jednání se povedou bez tlumočníků, aby se zbytečně neztrácel čas.
Asi to neplatí absolutně, ale čím dál od Moskvy leží a čím je větší bývalý satelit dnes už neexistujícího Sovětského svazu, tím větší sebevědomý v této věci patrně může projevovat. Účastník diskuse na jednom slovenském serveru si posteskl, že kdyby slovenský prezident promluvil s Putinem v ruštině tak jako český, domácí média by ho roznesla v zubech. Tak dramatické by to zřejmě nebylo, ale něco tato slova naznačují. O to srozumitelnější je pak obezřetnost pobaltských politiků, jejichž země mají nejen bohatší zkušenosti s ruskou okupací v minulosti, ale v důsledku ní i s ruským živlerm na svém území - v zemích postsovětského Pobaltí žijí početné ruské menšiny. To, jak křehké je jejich spolužití s původními etniky, připomněly světu v minulých dnech události v Estonsku, kde přestěhování pomníku připomínajícího válečné oběti Rudé armády vyvolalo násilné střety s policií.
Mluvit v Moskvě rusky je jistě rozumné, hlavně když jde o byznys. Schopnost komunikovat v jazyce hostitele je rozhodně přínosem i při rozhovoru nejvyšších ústavních činitelů - najdou-li společnou řeč, je to ku prospěchu obou zúčastněných zemí. Minulý pátek při rozhovoru prezidentů Putina a Klause se tak zjevně nestalo. Český prezident, jak sám přiznal, v Kremlu neuspěl, když se snažil vysvětlit argumenty reprezentace své země, kvůli kterým se rozhodla jednat s Američany o vybudování jejich radaru na území Česka. Záměr postavit protiraketovou základnu, jejíž součástí by byl radar v Česku, přirovnal Putin v rozmišťování amerických pershingů na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. "Pro nás z toho plynou stejné hrozby," řekl Putin.
Václav Klaus vyjádřil pochopení pro reakci Vladimira Putina. "Ruský prezident říkal ostrá slova, protože hájí zájmy své země," uvedl Klaus. Sám přitom ale dobře ví, že nebyl důvod, aby ta slova byla až tak ostrá. Vždyť prezidentu Putinovi řekl, že Česko jednáním o případném umístění radaru rozhodně nemíří proti Rusku, ostatně Moskva se také mohla podílet na americkém protiraketovém štítu, nabídku ale odmítla. Na jednu stranu jsme tedy slyšeli pochopení pro Putinova slova, svou formulací Klaus ale nijak nevybočil z role politika, který se snaží nepoškodit vztahy s Moskvou a zároveň zůstat dobrým spojencem Washingtonu.
To slovenský premiér Robert Fico chce během své nadcházející návštěvy Ruska svému hostiteli říct, že on by s umístěním amerického radarového systému na Slovensku nikdy nesouhlasil. Svět si už zvykl na úlety Ficova koaličního partnera, nacionalisty Jána Sloty, podle kterého například Američané "likvidují celé národy". Bere to jako nutné zlo, daň za funkční vládní většinu, které dominuje a za kterou s okolním světem mluví Ficova sociálně demokratická strana Směr. Fico, stejně jako Václav Klaus, vyjádřil pochopení pro obavy Rusů. Za hranicí této diplomatické mluvy je však už Ficova věta - "kdo by se nebál, když se za jeho humny začínají stavět nějaké raketové nebo radarové základny". Slovensko je přitom členskou zemí NATO a slova slovenského premiéra jsou v protikladu s oficiálním stanoviskem bratislavského ministerstva zahraničných věcí.
Fico určitě není jediným evropským politikem, který o užitečnosti americké protiraketové základny pochybuje. Neměl by ovšem zapomínat, že jakkoli šlo o jeho soukromý názor, jako předseda vlády reprezentuje členský stát NATO. Oč rozumněji znějí slova jeho maďarského kolegy Ference Gyurcsánye, který sice, jak sám říká, nedokáže "jednoznačně odpověděť na otázku, zda hrozba ze strany Íránu opravdu reálně existuje", a není tudíž schopen jednoznačně říct, zda je protiraketová základna nutná, nicméně jako správný spojenec dodává: "To si musíme nejprve ujasnit." A to jsou slova politika, jehož domácí opozice v Budapešti mu vyčítá, že je k Putinovu Rusku příliš vstřícný.
Není tedy až tak důležité, zda hosté ze střední Evropy v Kremlu mluví rusky, ale co hostiteli říkají. Jestli nezapomínají, že Rusko je sice důležitým partnerem, ale že jejich spojenci jsou země Severoatlantické aliance. Bylo by možné na to pozapomenout, kdyby bylo dnešní Rusko standardní demokracií. Ale není. Brutální potlačování opozičních demonstrací a studenoválečné výhrůžky adresované "neposlušnému" Tallinnu, jednomu z českých spojenců, nám připomínají, že postkomunistická Evropa by neměla být k dění v Rusku lhostejná. Už jen ve vlastním zájmu.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
