Ivan Mls: Vysvědčení

Ptáte se, jak se to staromilství ve mně projevuje? Mám vždycky trochu osypky, když někde zaslechnu řeči o tom, že by se děti neměly na vysvědčení známkovat, protože je to pro ně zbytečně stresující a kdesi cosi, a že mnohem lepší než známky je slovní hodnocení, které dokáže lépe vystihnout klady i zápory daného školáka, pomáhá ho směřovat v rozvoji a utváření jeho osobnosti a tak dále a tak dále.

Je samozřejmě pravda, že líp než trojka na vysvědčení působí ohleduplné slohové cvičení ve stylu „Honzíku, v hodinách matematiky jsi poměrně aktivní, je vidět i tvá snaha, máš ale velké problémy se zapamatováním si základních poznatků“. Dítě to rozhodně stresovat nebude a  sebevědomé rodiče už vůbec ne, vždyť Honzík je přece aktivní.

A děti jsou si tak nějak celkově rovnější, nemusí se kastovat na jedničkáře, dvojkaře, trojkaře a ty další, netrpí tím jejich prestiž v kolektivu. Leč příznivci slovních hodnocení a vysvědčení  bez známek by měli pamatovat i na seniorskou generaci.

Babičky a dědečkové svá vnoučata odedávna milují, rozmazlují a hýčkají, a samozřejmě se je také snaží, občas navzdory rodičům, svými specifickými a léty prověřenými metodami vychovávat. A takový slib finančního ohodnocení za pěkné známky, a tou pěknou známkou na vysvědčení může být klidně i trojka, je jednou z těchto metod.

Prostě a jednoduše, známky mají jasnou číselnou hodnotu, podobně jako bankovky. A teď si představte chudáka babičku či dědečka studujícího slovní hodnocení na vysvědčení, kdo se v tom má vyznat? Copak lze z nějakého laskavého a motivujícího souvětí vydedukovat, že se vnouček zlepšil a zaslouží si patřičný finanční bonus, anebo si pohoršil a nedostane nic? Opravdu nezávidím…