Francouzské důchody
Francouzský penzijní systém je v úzkých. Jak populace stárne, ubývá plátců a přibývá těch, kteří berou. Bez reforem by se dluh systému zvyšoval, možná až na obludných 114 miliard euro. Změny budou bolet. Ale kdo má nést jejich hlavní tíži? Debata, která se o tom ve Francii vede, nám musí připadat důvěrně známá. Jde totiž o celoevropský fenomén. Takže mluvme spíše o tom, co je ve Francii odlišné.
Podle představ své pravicové vlády mají Francouzi nově do důchodu chodit v 62 letech, a nikoli, jako dosud, v 60 letech. Posunování důchodové hranice je rozplánováno na osm let. Připomeňme, že dnešní 53letý Čech půjde do důchodu v necelých 64 letech, tedy o půldruhého roku později než Francouz. Uvědomme si také, že ve většině evropských zemí se už nyní do důchodu odchází až v 65 letech, a to včetně Německa, které je často vzorem sociálního státu.
Francouzi mají nově odcházet do důchodu až po 41 letech a třech měsících, během nichž přispívali do penzijního systému - a nikoli, jako dosud, po čtyřiceti a půl roce. Od lidí s nejvyššími výdělky se budou chtít odvody o jedno procento vyšší než dosud, 41 procent z příjmu. To je zjevná úlitba socialistické opozici a odborům.
Odbory chtějí zesílit protesty a předák socialistů Francois Hollande mluví o nejnespravedlivější reformě, o jaké prezident Sarkozy rozhodl. Hollande, toť se ví, mlčí o tom, že na propad penzijního systému založila socialistická vláda, když v roce 1982 uzákonila odchod do důchodu už v šedesáti. Nynější pravicový kabinet nabízí diskusi. Říká, že reforma není tesána do kamene.
A co praví hlas lidu, na který se ráda odvolává nejen francouzská levice? Hlas lidu, jak ukazují průzkumy veřejného mínění, se většinově staví za pozdější odchod do důchodu. Kolektivní moudrost, říkalo se za časů reálného socialismu. Hlas lidu by k tomu nejspíš poznamenal, že jsou kyselá jablka, do nichž se prostě kousnout musí.
