Elena Sîrbu připravuje vysílání o romské menšině ve veřejnoprávním rozhlase a televizi v Moldavsku

Romská novinářka Elena Sîrbu působí v Moldavsku v několika médiích, mimo jiné připravuje vysílání o romské menšině ve veřejnoprávním rozhlase a televizi. Kromě toho působí i jako romská aktivistka a je duší organizace Platforma romských žen z Moldavské republiky, jejíž prioritou je žurnalistika.

„Jsem autorkou televizního pořadu Petalo Romano v moldavské veřejnoprávní televizi Moldova 1. Pořad má ve vysílání prostor 30 minut měsíčně, což je hodně málo, ale tak to žel je. V rámci veřejnoprávního rozhlasu Teleradio Moldova máme měsíčně prostor několika jednotlivých hodin. Ale od roku 2016 jsme s obrovskou radostí získali platformu, kde se můžeme vyjadřovat dosyta: V partnerství s romským aktivistou a novinářem Orchanem Galjušem z Amsterodamu jsme v Moldavsku založili internetové Radio Patrin, kde Romové mohou být velice otevření. A pak jsme v roce 2017 získali licenci k provozování regionálního rádia v oblasti Soroca, což je region, kde bydlí převážně Romové. Tato stanice se jmenuje Romano Patrin FM.“

Úředním jazykem Moldavska je rumunština, ale hodně se užívá i ruština. Zajímalo mě, v jakých jazycích jsou pořady Eleny Sîrbu.

„V našich rozhlasových pořadech mluvíme romsky, protože potřebujeme propagovat romštinu a stimulovat mladé lidi, aby nezapomínali na své kořeny a mateřský jazyk. Je totiž tendence, že mladí Romové, především ti asimilovaní, už nemluví romsky, což je bolestivé. Protože když ztratíte svůj mateřský jazyk, ztratíte i své kořeny. Ale my jsme hodně tolerantní a otevření, takže překládáme všechny naše pořady, které natáčíme v romštině. Moje kolegyně Viktorina Luca je překládá do rumunštiny a do angličtiny, a také máme jednu kolegyni, která mluví rusky.“

Pro nás rozhlasáky je poněkud oříšek, jak ve vysílání o menšinách a pro menšiny použít jejich jazyk, který je důležitý, ale kterému skoro nikdo z posluchačů z majoritní společnosti nerozumí. V televizi je to mnohem jednodušší – v tom jsme si s Elenou Sîrbu notovaly.

„Přesně. V televizi můžete dát titulky a je hotovo. V rádiu používáme takovou hodně jednoduchou metodu, kdy to, co já řeknu v romštině, moje kolegyně posléze přeloží do rumunštiny, ruštiny nebo angličtiny. To záleží na tématu. Pokud se jedná o Romy v Moldavsku, moje kolegyně překládá můj proslov do rumunštiny. Pokud se jedná o globálnější situaci Romů, překládáme to do angličtiny. Ruštinu používáme jen zřídka, pokud mluvíme o situaci Romů na Ukrajině nebo v Rusku. Například když třeba jsou Romové na Ukrajině pronásledováni, tak se pokoušíme tento problém monitorovat a spolupracujeme s kyjevskými kolegy z Rádia Čiriklo. Tak to funguje.“

A jak jsou na tom s romštinou Romové v Moldavsku?

„V Moldavské republice žijí tři subetnické skupiny Romů. Jsou tam Laješové (Lăieş), z nichž pocházím i já. Pak máme Romy ze skupiny Ursár (Ursari), kteří mluví romsky. A pak existuje velká skupina lidí romského etnika, kteří v průběhu let ztratili svůj mateřský jazyk. My jim říkáme Vlachí (Vlahi) – tak se jmenují. A tito Vlachové se ještě dělí do dvou kategorií. Jsou Vlachové, kteří se hlásí k romské identitě, ale neznají romský jazyk. Avšak jsou i Vlachové, kteří svou romskou identitu skrývají, i když je jasné, že jsou Romové. Ale tohle je globální problém, který je ve všech zemích. Je víc důvodů, proč Romové ztrácejí svou identitu. V prvé řadě je to strach říct veřejně, že jsem Rom, z obavy ze stigmatizace a diskriminace, protože nejen v minulosti, ale dokonce i dnes jsou Romové diskriminováni.“

Zajímalo mě ještě, jestli v Moldavsku chrání národnostní menšiny nějaký zákon.

„V Moldavské republice existuje zákon o ochraně národnostních menšin, včetně romské komunity. V roce 1996 poprvé začalo vysílání Petalo Romano, které v Teleradiu Moldova existuje v rámci Redakce Komunita (Comunitate). Tato redakce v současnosti připravuje vysílání v romštině, ruštině, ukrajinštině, bulharštině a v gagauzštině. Kromě toho máme také další půlhodinové pořady, kde se mluví o dalších menšinách, které nemají vlastní pořady, jako třeba Arméni, Afroameričané a mnozí další. Před dvaceti lety také existovalo speciální vysílání pro Židy, ale tato menšina se vytratila, protože hodně Židů emigrovalo.“

Být příslušníkem jakékoliv menšiny není jednoduché, zvlášť pokud je spojena s velkými předsudky. A jak se Elena Sîrbu vyrovnávala se svou romskou identitou?

„Popravdě řečeno, byly doby krize, okamžiky plné slz a nevědomosti – kdo jsem a proč právě já?! Bylo hodně těžkých a velmi bolestivých chvil. Ale chci Vám říct, že díky dobrým lidem, které jsem potkala, jsem tuto situaci překonala a dnes jsem hrdá na to, že jsem Romka. Jsem hrdá na své rodiče, na svou rodinu, ale nepřeji svému dítěti, aby procházelo tím, čím jsem procházela já a co mě poznamenalo na celý život.“

Snad i toto přiznání opravňuje Elenu Sîrbu ke slovům: „Jsem zamilovaná do toho, co dělám, a myslím si, že kdybych to nedělala já, nedělal by to nikdo.“