Drama v africkém Čadu pokračuje

Už už to vypadalo, že padne prezidentský palác i prezident Idriss Déby, který z paláce řídil obranu metropole. Nakonec ale povstalci při útoku na hlavní město utrpěli podobný neúspěch, jako před dvěma lety. Proč se tedy Čadem vůbec zabývat? Co je na něm zvláštního? Má přece podobné problémy, jako tolik jeho sousedů:

Také jeho hranice byly uměle vytyčeny v koloniální minulosti, a tak nutí k soužití příslušníky odlišných etnik a muslimy, křesťany i animisty. Výsledky tohoto nezáměrného experimentu jsou neradostné. Čad je nezávislý téměř půl století, ale většinu této doby se na jeho území válčilo. - Nicméně, takové konflikty, byť se jejich protagonisté rádi zastírají řečičkami o demokracii, jsou v regionu běžné.

Čadskou specialitou není ani to, že jde o velmi chudý stát - byť v tomto případě je to chudoba do nebe volající, země totiž podle statistik OSN patří mezi pětici hospodářsky nejubožejších států světa.

Jiná statistika, vypracovaná organizací Transparency International, říká, že Čad je nejzkorumpovanější zemí Afriky - a to je v rámci kontinentu, jehož politici jsou proslulí náchylností k braní úplatků a zcizování veřejných fondů, primát věru pozoruhodný.

Ale to všechno by bylo slabým základem pro komentář. Na Čadu jsou zajímavé především tři věci: za prvé ropa a způsob, jakým s ní země nakládá; za druhé těsné sousedství Čadu se súdánským regionem Dárfúr; a konečně, vztahy Čadu s Evropskou unií. Vlastně ještě něco, prezident Déby. Pokud zbude čas, rád se k němu vrátím.

Zajímavost číslo jedna, čadská ropa. Nejsou tu žádné závratné zásoby, rezervy se odhadují na miliardu barelů. Nicméně pro chudou zemi jako Čad je to požehnání. Aby z toho však mohla těžit, potřebovala vystavět ropovod na pobřeží oceánu. Stavba, dlouhá 1600 kilometrů, byla drahá, stála 4 miliardy dolarů - ale s penězi kupodivu problém nebyl, půjčila je Světová banka. Něco za to ovšem chtěla: čadská vláda se musela vzdát práva disponovat svobodně s penězi, které za ropu utrží. Většina výnosů měla přispět k snížení čadské chudoby a k výstavbě škol a dalších veřejných zařízení; a měly to být mandatorní výdaje, které stanovil zákon. Tato pět let stará dohoda byla svého času vydávána za vzor a naději pro mnohé další africké země, jejichž vůdci si z ciziny rádi půjčují na veřejné projekty, ale vydělané peníze neinvestují ve veřejném zájmu. Bohužel, v Čadu těmto nadějím odzvonilo. Zákony, které přijala pod tlakem Světové banky, čadská vláda už změnila a valnou část lehce vydělaných peněz, které jí přináší denní export 160 000 barelů ropy, investuje do zbraní.

Zajímavost číslo dvě, Dárfúr. Mnohé západní celebrity udělaly hodně pro to, aby Evropané a Američané věděli, v jak hrozných podmínkách žijí obyvatelé této části Súdánu. Čadský prezident Déby, který je s Dárfúřany etnicky spřízněn, podporuje dárfúrské partyzány. (Takže súdánská vláda logicky podporuje čadské povstalce, kteří bojují proti Débymu.) Na východě Čadu žije čtvrt milionu súdánských uprchlíků, a nad jejich bezpečností má bdít relativně silný, několikatisícový vojenský kontingent vyslaný Evropskou unií. Co se stane, jestliže na tyto vojáky zaútočí některá ze stran vzájemně propleteného súdánského a čadského konfliktu? Nečekají na evropské vojáky v Čadu boje, které si nepřejí? Francie, povzbuzená Radou bezpečnosti OSN, která se postavila jasně za čadskou vládu, naznačila, že je ochotná se do konfliktu vložit přímo, a ne, jak to dělala dosud, jen skrytě. Ale Francie je bývalým koloniálním pánem Čadu, s vojenskými intervencemi v této zemi má zkušenosti a vlastně se od ní i čekají. Zatímco Polsko, které má do Čadu také vyslat vojáky, už řeklo, že s tím váhá.

A zde se rýsuje třetí čadská zajímavost: hádka o to, nakolik mají být ostatní členové Evropské unie v této záležitosti loajální k Francii, která, na rozdíl od nich, má v Čadu své vlastní zájmy, se hrozí stát evropským, unijním tématem.

A protože zbývá ještě chvilička času, stihneme pár slov o čadském prezidentovi Idrísu Débym. V čele státu stojí už osmnáct let, a to nejen díky zmanipulovaným volbám, ale i díky své politické a vojenské obratnosti. K moci se dostal převratem, sám však všechny další pokusy o převrat přežil. Říká se o něm, že je zkorumpovaný, ale to se říkalo o většině jeho předchůdců také. Na tomto šestapadesátiletém absolventovi francouzské kadetky je nejzajímavější jeho přezdívka "písečný kovboj". Dali mu ji francouzští důstojníci, kteří tak chtěli ocenit jeho vojevůdcovskou odvahu a chytrost, jež osvědčil v osmdesátých letech v bojích, které se převážně odehrávaly v poušti.

Mimochodem, prezidenta, kterému tehdy vybojoval vítězství, Hisséna Habrého, Déby zakrátko svrhl.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .