Dominik Duka: V roce 1968 jsme se stali sami sebou

21. srpen 2011
, Glosa Dominika Duky
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dominik Duka

21. srpen bude v paměti našeho národa navždy znít tragickým tónem. Okupace vojsky Varšavské smlouvy zničila mnoho nadějí, mnoho konkrétních lidských osudů a hořkost zrady bolela a bolí dodnes. Dominik Duka však zdůrazňuje: lidé sice ztratili iluze, ale nepřišli o ideály a naději.

Datum této neděle, tedy dvacátý první srpen, je zapsán v povědomí starší a střední generace jako den, v němž v roce 1968 tanky pěti armád států Varšavské smlouvy – tehdejšího Sovětského svazu, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské republiky a Bulharské lidové republiky – ukončily snahy takzvaného pražského jara o obrodu socialismu.

Termín, který tehdy vyslovoval téměř každý, totiž „socialismus s lidskou tváří“, byl možná naivní, v zásadě však odpovídal touze lidí po spravedlivém sociálním řádu, který by byl zbaven ideologického zabarvení a pamatoval na potřeby každého jednotlivého člověka. S odstupem času se jistě vyskytli a vyskytnou mnozí, kteří důkladně analyzují tehdejší situaci a jasnozřivě jako všichni generálové po bitvě ukážou, jak bylo uskutečnění tohoto snu fakticky nemožné. Toto však nechci soudit.

Raději bych připomenul obdivuhodné stmelení národa, vzájemnou ohleduplnost a vstřícnost, která pravidelně provází velké chvíle našich dějin. Dobrovolné dary na zlatý poklad republiky, úcta k názorům ideových protihráčů, svědomí národa tvořené představiteli kultury a umění, náhle srozumitelně hovořící politici, milovaní i těmi, kdo sami nejen nebyli komunisty, ale ještě v padesátých letech trpěli v komunistických žalářích – to vše jistě bylo pozoruhodné. Byla to chvíle, kdy jsme se stali sami sebou. Na krátký čas několika měsíců jsme žili snem o suverenitě malého národa, který může žít svobodně a hrát významnou dějinnou roli. Tento sen, který byl iluzí, byl zničen pásy tanků. Přesvědčili jsme se, že nelze spoléhat na bratrský slovanský Východ a tato deziluze byla hrozná.

Něco podobného jsme jako národ ovšem neprožívali poprvé. Také Mnichov a jeho důsledky nás přesvědčily, že po národní mobilizaci a po ochotě vzdorovat silnému útočníkovi jsme byli náhle opuštěni i těmi, v něž jsme věřili, kterým jsme důvěřovali. Tehdy nás opustily mocnosti Západu. I tehdy byla hořkost ze zrady větší, než by byla hořkost z porážky.

Zažili jsme tedy dvě různé, avšak dopady souměřitelné ztráty iluzí. O kulturních, mocných či obdivuhodných velkých sousedech, kteří berou ohled na suverenitu malé země uprostřed Evropy. Můžeme jistě diskutovat o vinících, příčinách i následcích. Důležité podle mne je však to, že v obou případech se v našich národech vždy nalezli lidé, kteří sice ztratili iluze, ale nepřišli o ideály.

Ty je vedly k naději, která nikdy neumírá. K naději, že stojí za to žít mravně, nesklonit se a být svobodnými i uprostřed nesvobodné společnosti. Dnešní výročí nám připomíná nejen poslední dvacetiletí žité ve svobodě, ale i nutnost být vděčný všem, kdo za tuto svobodu položili své životy. Jim patří také můj dík a má modlitba.

autor: Dominik Duka
Spustit audio