Do světa neslyšících dětí z romských osad nahlíží film Hluché dny
Být neslyšící dítě a navíc z romské osady – to přináší dvojí vyloučení ze společnosti. Právě osudy několika takovýchto dětí mapoval ve svém dokumentárním filmu Hluché dny slovenský režisér Pavol Pekarčík. Snímek je rozdělen do 4 kapitol, kdy každá sleduje jiné protagonisty.
Film Hluché dny zachycuje příběhy neslyšících romských dětí a jejich rodičů velmi zblízka. Hrdinka prvního příběhu Sandra miluje fotbal a touží se setkat s Ronaldinhem, druhý z protagonistů Marián zase napodobuje Van Damma a miluje vlaky. Režisér Pavol Pekarčík vzpomíná.
„První záběr filmu vznikl tak, že já jsem něco jedl u nich doma ve Spišském Bystrém, a chlapec se díval na malou LCD televizi připojenou na autobaterii, protože nemají elektřinu. Dávali film Krvavý sport z roku 1989, kde Van Damm bojuje s velkým Číňanem, který mu nasype do očí takový prášek, ale on ač oslepený ho i tak zbije. A ten malý kluk dělal na desetinu sekundy přesně ty pohyby z filmu. Já jsem si uvědomil, že když příroda těm dětem vezme to zvukové, tak jim to možná přidá v tom vizuálním. A to samé je Sandra. Ona nemá fotbalového trenéra, ale opakuje vše po Ronaldinhovi a dokáže udržet míč tak, že do něj tisíckrát kopne a míč se nedotkne země.“
Ve třetím příběhu teenageři Alena a René čekají dítě a touží po tom, aby se narodilo zdravé. Alena chodila do školy, ale René je negramotný.
„Alena chodila do úplně perfektní internátní školy pro neslyšící děti v Prešově, její babička ji tam každý týden v pondělí vozila a v pátek ji odvážela domů. Ta dívka umí plavat, psát, číst, počítat. Já neovládám znakový jazyk a tohle bylo jednou jedinkrát, kdy se mi stalo, že jsem jí na mobilu napsal, co chci, ukázal jsem jí to, ona si to přečetla, odepsala mi a takhle se s ní velmi snadno natáčelo.“
Ve čtvrtém příběhu vystupuje trojice Roman, Kristián a Karmen. Tyto děti pomáhají rodičům tím, že sbírají haraburdí do sběru a sní o tom, že jednou budou mít opravdový dům se splachovacím záchodem. Film končí záběrem na jejich bunkr, který si zařídily jako dům.
„Ty děti mi řekly, že tam mají takový bunkr. Musel jsem s nimi projít po takové rouře přes vodu, což byl pro mě náročný akrobatický kousek, a tahali mě za ruky do takového lesíka. Od jejich chatrče je to možná do 150 metrů. A tam jsem našel vykopanou díru, kterou si vyhloubili sami, odněkud si sehnali koberec a daly si ho na zem, měly tam umyvadlo, ale chyběl tam záchod. Oni po dobu celého toho filmu touží po záchodu, protože v té chatrči nemají záchod ani koupelnu. Tak mě napadlo, že by bylo možná hezké, kdybychom jim tam zkusili sehnat záchod a za patnáct minut byl záchod na místě. S těmi neslyšícími dětmi je to takové, že já jsem je nedokázal zrežírovat, protože neumím znakový jazyk. Ony věděly, že natáčím, jen když jsem divoce zamával rukama – to znamenalo, že točím. A od té doby už hrály samy. A to, co vidíte v tom čtyřminutovém záběru, je to, co odehrály samy – odehrály to, jak se dívají na horor, jak si myjí ruce i to, jak sedí na záchodě šťastné jak blechy, že sedí na záchodě.“
Snímek Hluché dny získal vloni ocenění Nejlepší film na festivalu Jeden svět v Bratislavě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
