Cestu si klestí houštím. Značkař je někdy jako Šípková Růženka

„Zpráva, že bude léto, pro mě znamená hodně práce. Hlavně na jaře je potřeba provést obnovu turistického značení. Většinou se obnovuje během jednoho dne ve dvojici pět kilometrů. Zdá se, že to je strašně dlouhá doba, ale když byste si to vyzkoušeli, zjistíte, že se nezastavíte. Člověk chodí, souvisí s tím spousta úkonů, drobné práce..“

Každá značka dostává zvláštní péči

V první řadě musí značkař zkontrolovat umístění značky. „Dívám se, v jakém je stavu, jestli není zarostlá v křoví. Musí být na určitou vzdálenost viditelná. Pokud jsou keře, větve, musí se prostříhat, pročistit… Pak se očistí samotná značka a přetře se novým nátěrem,“ přibližuje Tichý.

Na cesty vyráží s popruhem přes rameno. Potřebuje kromě jiného taky lékárničku: „ I my značkaři jsme občas trochu nešikovní. Může se stát, že si ublížíme, že se při činnosti zraníme, škrábneme se. Člověk skáče přes příkopy, vyvrtne si nohu. Navíc můžeme díky lékárničce poskytovat první pomoc náhodným turistům. Naštěstí se mi to ještě nikdy nestalo.“

Občas se ztratí…

…ale Jaroslav Tichý říká, že se ztrácí rád. „Jako mladý kluk jsem se s oblibou toulal přírodou bez mapy, bez všeho v místech, kde jsem nikdy v životě nebyl. Taková romantika… Ale stane se občas, že doopravdy zabloudím. Dokonce nedávno jsem šel z Bukové hory do Mlýnického Dvora po žluté. Zjistil jsem, že je v hrozném stavu, až neprůchodná. Po těžbě značení na starých smrcích zmizelo. Chvílemi jsem měl obavy, že jsem sešel z cesty. V houštině jsem se velice obtížně orientoval. Hned jsem se domluvil se šéfem a ta trasa už je přeznačkovaná. Pokud půjdete, nemusíte mít obavy.“

Turistika, turistická značka, značení|foto: Anna Kottová

Kromě Tichého vyráží do terénu taky jeho žena a dcera. „Máme jakousi rodinnou značkovací oblast. Vztah k přírodě u mě asi bude v genech. Předkové sloužili lesu. Byli to hajní, revírníci. Značkování je vyloženě práce. Samozřejmě najdete chvíle, kdy si člověk sedne, vydechne si a kochá se. Jsem fotograf, takže si beru fotografický přístroj. Pokud někde na něco narazím, odložím štětce a fotografuju.“

Čtěte také

Občas používá i speciální šroub. „Někteří lidé si myslí, že se chováme v lese jako barbaři a že směrovky šroubujeme na stromy. Což je pravda, ale používáme velice šetrný způsob. Směrovky jsou vždy na dřevěné liště připevněné dvěma šrouby ke kmenu stromu. Mezitím jsou ještě pružné podložky, protože strom hlavně do šířky roste. Ochránci přírody tedy nemusí mít strach, že bychom ničili porosty,“ uzavírá Tichý.