Byla jsem strašně blízko, mrzí Soukalovou nevydařený návrat k biatlonu. Teď by chtěla dělat sochy

Gabčo, ty žiješ momentálně filmem, který jde do kin, ale vraťme se ještě k biatlonovému mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Jak sis akci užila bez lyží na nohou?

Je to krásné si zavzpomínat. Když vidím plné tribuny, tak mě to hodí o pár let zpátky a musím říct, že mám sto chutí skočit na lyže a vyrazit znovu. Teď by to ale bylo o hodně pomalejší.

Na sociálních sítích jsem ale viděla, že jsi tam lyže nazula. Kolik jsi tam nalyžovala?

Nebylo to tak slavné. Ujela jsme tam maximálně 10 kilometrů, ale bylo to příjemné se protáhnout a procvičit a zavzpomínat. Lidé mě vůbec nenechali ani minutu odpočívat. Hned od startu jsem byla na maximu.

V Novém Městě jsi zažila velké chvilky. Vyhrála Světový pohár, máš medaili z mistrovství světa. Jaké to bylo před tribunami tehdy a teď? Jakou změnou prošlo Nové Město na Moravě?

Co se týče nadšení fanoušků, tak to je pořád stejné. Opravdu mě těší, když to vidím. Máme spoustu sportů, kde se návštěvnost váže na to, jak se závodníkům daří. Je málo sportů, kde zažiješ, že tribuna jásá a vítá vjezd i posledního závodníka. Lidé tam jsou přející a jsou na takové vlně, že milují ten sport jako takový. To je pro mě strašně cenné.

Počasí úplně nepřálo. Lákaly by tě tratě, nebo je mokrý sníh podmínka, která by tě odrazovala?

Vždycky jsem se snažila to brát tak, jak to přicházelo, a nevytvářet předem negace. Vnitřně jsem věděla, že nepatřím mezi závodnice, které byly lehoučké a měly v takových podmínkách výhodu. Vždy, když přišel mokrý sníh, tak jsem věděla, že jsme si s tím uměli z hlediska mázy poradit. Věděla jsem, že to bude bolet o něco více, ale budu mít podporu v lyžích. Nemohu říct, že by mi vyloženě nějaké počasí vadilo. Čím horší bylo, tím jsem to vnímala jako větší výzvu.

Čtěte také

Sport mi nic nevzal a byla to skvělá škola života. Jako učitelka jsem učila děti milovat pohyb, říká bývalá běžkyně na lyžích Hromádková

Jaké bylo setkání s biatlonovou rodinou? Celá světová špička a lidé, které si možná delší dobu neviděla?

Obrovsky příjemný zážitek. Je to znát, když člověk přijde do svého prostředí a je s těmi lidmi na stejné vlně. Měla jsem pocit, že se čas zastavil. Viděla jsme se s Kaisou Makareinenovou, tak jsem měla dojem, že jsme včera dozávodila a teď si spolu jdeme popovídat ven. Jako by ten čas mezi tím ani nebyl.

Ty jsi tam byla v pozici odborného spolukomentátora pro televizi. Připravovala ses na tu pozici průběžně?

Musela jsem se na tu roli trochu připravit, protože vzhledem k množství práce a tomu, že mám malou dcerku, tak mi ne vždy program umožní sledovat všechny závody. Přenosy pak doháním ze záznamu. Mám pocit, že bych o tom měla mít přehled, takže jsem spoustu závodů sledovala předtím, než jsem jela do Nového Města, a nemohlo mě nic překvapit.

Práce pro televizi ti není cizí. Pracovala jsi jako moderátorka společenského magazínu, teď jako odborný spolukomentátor biatlonu. Která z těch rolí je ti nejbližší?

Mám pocit, že když se dostanu ke sportu zpátky, tak nemusím vůbec nic dělat a moje tělo začne zářit. Mám dojem, že mám pro to daleko větší přínos. Když má člověk pocit, že tomu alespoň trochu rozumí a ví, co to obnáší, tak jsem užitečnější. Nechci hanit společenský magazín, ale těmi tématy je mi bližší sport.

Když se rozsvítí červené světlo kamer, tak kdy jsi nervóznější? Když povídáš o sportu, nebo o společenských událostech?

Asi u společenských událostí, protože tam to nebylo jen o mluvení, ale musela jsem si dávat pozor i v rámci pohybu. Určitě mě znáš, jak chodím v podpatkách, takže to vypadá, že nám běžky dodnes. Musela jsem se hodně snažit, abych neudělala nějaký renonc nebo skluz.

Čeká se od nás, že dáme odborný názor na to, co se děje, ale ne vždy se našim reprezentantům daří. Jak řešíš situaci, kdy nemůžeš jen chválit, ale nechceš nikomu ublížit?

To je hodně náročné. Spousta lidí mi i psalo, že jsem na ně moc hodná. Snažím se na všech věcech hledat nějaké ponaučení než to, abych se více zabývala chybami.

Kde najít tu hranici mezi tím být odborník, kritik a fanoušek? Jde to vůbec?

Rozhodně se dá najít a je to trochu více o zkušenostech, než mám já jako nováček. Byla to pro mě nová role, takže se přiznám, že pár minut před přenosem jsem přemýšlela, co řeknu. Hodnotit střelbu, když není v topu a my to víme, tak jaký další přínos, že sdělíš, že tam byly netrefené terče, mohu přidat? Snažila jsem se tam zmínit i ty nedostatky, i když to bylo asi málo.

Atmosféra v Novém Městě byla fantastická a podle mě to pro domácí závodníky nebylo úplně jednoduché. Ty jsi to ale v minulosti uměla.

Je to podobné jako s tím televizním přenosem. Člověk sbírá zkušenosti a musí se naučit v té atmosféře závodit. Pamatuji si, když jsem poprvé závodila na Světovém poháru v Hochfilzenu, kde jsem byla až za 90. místem. Po dojezdu jsem brečela, protože jsem byla hrozně zklamaná a za mnou už byly asi jen čtyři závodnice. Byla jsem z té atmosféry vyklepaná, protože před tím jsem závodila někde v Břízkách, kam přišlo pět lidí. Zvyknout se ale dá. Později jsem spolupracovala i s mentálním koučem, který mě na ty situace připravoval. Já mám ráda klid a umím vytěsňovat určité věci v životě, takže se dokážu dobře soustředit jen na jednu věc a vůbec nevím, co se děje kolem. Během mateřství, když slyším hodně dlouho hluk u nás doma, protože dcerka je někdy hodně výrazná, tak dokážu vypnout a uvědomím si, že třeba pět minut vůbec nevnímám, že tam nějaký hluk je.

Návrat byl blízko

Zhruba před dvěma lety prosakovaly informace, že ses chtěla vrátit k aktivní kariéře a začala trénovat. Jaká byla motivace, že jsi o návratu zpět uvažovala?

Vzniklo to trochu spontánně. Cítila jsem takovou nedosycenost z toho období. Skončila jsem v létě, nemohla jsem se projet po stadionu s lidmi, co mi pomáhali. Původně jsme se domluvili s Jirkou Hamzou, že uděláme takový test, jak na tom moje tělo je a jestli bych se byla schopna vrátit. Pár měsíců jsem se snažila dostat do formy a nechtěli jsme poskytovat informace, dokud si nebudu jistá a nedojde třeba ke zranění. Byla to spíš taková rozcvička, jestli je to reálné.

Jak dlouho trvalo, než jsi zjistila, že to nejde?

Mohlo to být tak sedm osm měsíců.

Co jsi za tu dobu stihla odtrénovat? Na co ses nejvíc soustředila?

Rozhodně na fyzičku, protože bez toho by nemělo smysl doufat, že se trefím do terče. Měla jsem ambice velké, protože jsem byla zvyklá vyhrávat. Nechtěla jsem se vrátit, abych pak měla ostudu a jezdila špatně. Když se pět let nehneš, neuděláš vůbec nic, tak je to pak úplně jiná úroveň. Musela jsem si dávat záležet, abych na prvním tréninku uběhla v kuse dva kilometry. Neuměla jsem si představit, že na tom budu fyzicky tak špatně. Musím dát za pravdu mnoha lidem, co vyzdvihují inteligenci těla. Bylo neuvěřitelné, jaký jsem udělala za půl roku pokrok.

Přemýšleli jste o tom, jak by ses sehrála s týmem?

Až tak daleko jsme nedošli. Domluvili jsme se tak, že až budu připravená, tak to budeme řešit. Už jsem byla strašně blízko, mrzí mě to do teď...

Bylo to ze zdravotních důvodů, že tělo nedokázalo snášet tu extrémní zátěž vrcholového sportu? Jak velké zklamání to bylo?

Bylo to zklamání. Měla jsem fakt dobrý pocit z toho, když jsem ten krok udělala, že to chci ještě zkusit. Těšila jsem se, že pojedu v Novém Městě a zamávám fanouškům. Když jsem viděla, jak se posouvám, tak jsem byla hladová a chtěla závodit jak nikdy předtím. Pak se to stalo. Vyběhla jsem ven, prasknul mi meniskus v koleni, to byl první zádrhel. Začaly mi otékat palcové klouby u nohou, takže jsem se nevešla do bot. Následovala série injekcí a vždy, když jsem se snažila sportu více věnovat, bylo to za týden stejné a tělo mi nedává šanci. Musela bych na další dvě operace a už jsem neviděla tu reálnou šanci.

Film o Soukalové

Do kin přichází tvůj film. V minulosti jsi vydala knihu, která způsobila celkem velký rozruch. V čem zásadním se ty dva projekty liší?

Hlavně v mém postoji. Už jsem po těch letech tak otupěla, že jsem měla dříve trochu strach, co si budou lidé myslet. Teď už je mi to úplně putna. Vůbec se nezaobírám tím, co mi ostatní říkají, protože to bych nemohla dělat nic. Když člověk udělá cokoliv, tak je na to spousta odborných názorů. Co bych chtěla svým příběhem předat lidem, je to, že není důležité, kolikrát v životě upadneme, ale kolikrát dokážeme vstát. Když se to povedlo mně, tak nevím, proč by se to nepovedlo i ostatním.

Je za tím spousta práce a tvého času. Bylo to rozhodnutí rychlé?

Čekala jsem na první schůzku s týmem, který na filmu pracoval, jak si padneme do oka. To pro mě bylo stěžejní, protože si neumím představit, že bych trávila spoustu měsíců s někým, kdo by mi neseděl. Měla jsem po první schůzce z toho tak dobrý pocit, že mi intuice říkala, že je to dobrý krok. Netrvalo moc dlouho, než jsem se rozhodla.

Na vydání knihy měl ještě vliv tvůj exmanžel, se kterým nejsi v úplně ideálním vztahu, naopak film jsi dělala s profesionální skupinou. Byl přístup k práci jiný?

Profesionální byl celou dobu a tím, jak jsme spolu trávili čas, tak se prohlubovaly přátelské vztahy. I kdyby ten film vůbec nevyšel, tak jsem na tom všem nejvíce ráda za ty lidi, protože je mám strašně ráda. Doufám, že to i ve výsledku bude poznat, že tam vše bylo takové hezké.

Co je ve filmu navíc, než bylo v knize?

Je tam hodně věcí, ale je to těžké hodnotit, protože si moc nepamatuji, co bylo v knize. Měli jsme 18 terabitů materiálů, takže pro mě samotnou bylo překvapivé, co tam producent filmu Petr Větrovský nechá a co tam nebude. Musí být těžká práce se tím probírat a dát něčemu zelenou a něčemu stop. Je tam i několik překvapivých informací, které diváci neměli šanci zaregistrovat, ale nechci to prozrazovat.

Jaké to je pro tebe pouště lidi někam, řekněme do takové 13. komnaty?

Jsem hodně otevřený člověk, takže postupem času a jak si člověk zvykl na sociální sítě, tak mi to dělalo menší problém než před lety. Mám pocit, že příběh je motivační, takže kdybych si tam lidi nepřipustila, to vyznění příběhu by nebylo takové.

Řekla sis někdy, že dál už ne?

To umím. Lidi obecně si držím od sebe dál než dříve. Jsem více nedůvěřivá.

Všimla jsem si, že máš na veřejnosti více obrazů Gabriely Soukalové. Jak vidíš ty sebe sama?

Jsem takový snílek, trochu odstřižená od reality. Mám své vize a plány do budoucna, nevnímám, co se kolem mě děje. Roztržitá jsem, s tím už jsem se spřátelila.

Byla jsi nucená víc přistát na zemi?

Rozhodně. Dělám i takové techniky, víc se uzemňuji. Nejlépe by to shrnul můj partner, ten mě má přečtenou, jak včerejší noviny. Vždy jsem se hodně bála mluvit na veřejnosti, nebylo mi to příjemné. Jsem trémista, i když to tak na lidi asi nepůsobí.

Je to něco, co je pro tebe typické ta nervozita?

Ano, ale tím, jak jsem prošla nějakým lehkým drilem, tak se to zlepšuje. Ten strach a obavu už jsem vytěsnila. Vyhovovalo by mi, kdybych mohla běžet a dělat rozhovor. Nervozita se během prvních 50 metrů rozplyne, to by byl ideální stav.

V jakém prostředí se cítíš nejlépe? Na večírku v šatech, doma v teplákách nebo při sportu?

Asi při sportu, ale ne při moc rychlém. Zamilovala jsem si jednu činnost, kterou jsem dělala pár měsíců. Napadlo mě dělat sochu na podporu jednoho charitativního projektu, takže jsem byla špinavá od hlíny od hlavy až k patě. Několik měsíců jsem to dávala dohromady a to byla skvělá práce. Už jen to, že jsem vzala do ruky kus hlíny a mohla něco vytvářet, mě hrozně naplňovalo.

Kde se vidíš za týdny, měsíce? Co máš případně v hlavě ohledně budoucnosti?

Nejdřívější cíl je dovolená, protože režim a program, který mám poslední měsíce, tak je hodně náročný. Tím, že jsem zabředla i do kreativních činností, tak bych moc chtěla dělat sochy. Jsem z toho tak nadšená, že do toho jdu na sto procent.

Nějaké konkrétní sochy?

Mým největším idolem je Olbram Zoubek, jehož tvorba byla tak jedinečná, že jsem se kvůli němu dokonce jednou přihlásila do dražby a doufala, že nějaký předmět ukořistím. Ale i spousta dalších. Nejsem zaměřená na žádný směr, snažím se dělat věci srdcem a doufám, že se to pak odrazí i ve výsledku, i když je mi jasné, že se nemohu srovnávat s akademickými sochaři. Už ta první práce, vidím ty nedokonalosti, a kdybych to dělala znova, udělala bych to lépe. Ale je to pořád první práce a taky jsem prvním startem hned nevyhrála Světový pohár.

Co ti říká dcerka, když každým dnem unikáš za pracovními povinnostmi? Jaká jsi máma normálně?

Je to z mé strany trochu slabší a uvědomuji si to a snažím se s ní trávit každou volnou chvíli. Často se stává, že ji beru s sebou i po mých štacích, kde se pohybuji v rámci práce. Chci s ní být v kontaktu a nedovedu si představit, že bych ji dala na celý den k babičce a odjela a viděla ji až večer. Jsem na ni hodně vázaná, ona taky. Ráno už se ptá, jdeme zase do práce? Už to zkrátka vnímá.