Během Sametové revoluce promluvil na Letné i romský právník Emil Ščuka, lidé skandovali Ať žijí Romové!

„Zdravím všechny občany a opravdové vlastence československé republiky! I my, Romové, se řadíme k Vám – občanům a vlastencům! V této vlasti jsme se narodili a chtěli bychom zde žít!“

Takto zněl hlas doktora Emila Ščuky na letenské pláni 25. listopadu 1989. Na stejném místě tehdy skupina Romů rozvinula romskou vlajku a mohutný dav skandoval „Ať žijí Romové!“. Emil Ščuka vystudoval práva a od roku 1982 působil jako prokurátor – nejdřív v Sokolově a od roku 1988 v Praze. A tak ho řada lidí od zapojení do revoluce odrazovala.

„Z každé strany mi všichni říkali: Neblázni, Emile, ty do toho nechoď! Ty nemůžeš, ty jsi přece prokurátor! Ty se nemůžeš k nim přidat! Ale já říkám: Já můžu! Já jsem především občan této země a já chci, aby tady byla svoboda!“

Krátce poté se Emil Ščuka stal členem Rady Občanského fóra a předsedou Národnostní komise. 10. března 1990 byl zvolen předsedou politické strany Romská občanská iniciativa.

„Já jsem měl tu cestu do politiky lehčí v tom, že jsem znal strašně moc lidí už před revolucí. Jak jsme dělali soubor Romen ze Sokolova a pak v Praze soubor Amare čhave, tak se nám cesty ke komunikaci otvíraly. Já jsem poznával spoustu lidí. Takhle jsem poznal Láďu Rusenka, který vedl soubor Perumos, a Demeterovce, kteří vedli soubor Khamoro... Spoustu lidí. A my jsme se stýkali. Takže když pak přišla revoluce, všichni jsme se mohli spojit, protože jsme se už znali, už jsme se předtím scházeli jako velká skupina Romů.“

Snad už brzy by měla v češtině a romštině vyjít rozsáhlá kniha pamětí tohoto pozoruhodného muže. Na nedávné besedě v Městské knihovně v Praze o ní Emil Ščuka řekl.

„Chci říct, že ta kniha vůbec není o politice – to by bylo nudné! Je o lidech, s nimiž jsem se setkával a kterých jsem si vážil. Řeknu vám jednu příhodu: Ladislav Rusenko – jedna velká romská postava, jeden z mála Romů, který se mnou šel všude v revoluci – od 18. listopadu. Nesli jsme prohlášení do Občanského fóra, ale pár lidí nám odpadlo po cestě, protože řekli: Ježišmarjá, vždyť nás můžou zítra zavřít! Ale Láďa byl silný kořen a já jsem si ho nesmírně vážil. Byl to listonoš – a já jsem byl právník! Ale já jsem se od něho mohl učit, protože on měl zdravý rozum.“

A jak Emil Ščuka dále vypráví, v některých názorech se s Ladislavem Rusenkem neshodl.

„On byl tvrdý, šel až do boje! On se mnou chtěl bojovat snad i fyzicky kvůli názorům. On byl takový. Ale protože jsem ho měl rád, tak jsem to tak vážně nebral a říkal jsem: Ale Láďo, prosím tě, to může být za týden jinak. Normálně jsem k němu i s mojí manželkou Jarmilou chodil domů do Husinecké ulice. A když jsme přišli, jeho žena Jarka se ptala: Emile, co – uvařím vám halušky nebo pirohy – co chcete? Tak jsem říkal – dám si to i to, co budeš chtít. A ona nám vaří pirohy a na to Láďa Rusenko přijde z obýváku do kuchyně a říká: Co tady děláš, však spolu nemluvíme? A já říkám: Však já ale za tebou nejdu, já jsem přijel za Jarkou! A co ty tady na mě křičíš? Tak takový jsme měli vztah s Láďou Rusenkem.“

Z prvních svobodných voleb v červnu roku 1990 vzešlo 11 romských poslanců.

„Bylo to vůbec poprvé v historii Československa, ale i vůbec v novodobé historii evropských států, protože nikdy předtím nebyl Rom jako Rom poslancem národního parlamentu. U nás to bylo poprvé – a vůbec poprvé v takovém počtu, protože my jsme měli svůj poslanecký klub v České národní radě a měli jsme své zástupce i ve Federálním shromáždění, i ve Slovenské národní radě.“

Vzpomíná JUDr. Emil Ščuka.