Alena Zemančíková: Palič aneb Jablka z ráje
Jedeme na jablka. Už je dost pozdní datum, příkopy kolem naší vsi projel takový sekací stroj, co je při té příležitosti i trochu vyhloubí a všechna spadaná jablka rozmašíruje. A já chci padaná jablka nastrouhat a naložit do sklenic na zimní štrůdly. Jedeme tedy ke vsi Palič, poslední dnes obydlené vesnici pod horou Dylení, kde je kolem úzké a málo používané silnice nádherná alej starých jabloní.
Vzpomínáme si, jak jsme tam jezdívali na kole: pořád do kopce až k Železné hůrce, po Komorní hůrce u Františkových Lázní druhé čtvrtohorní sopce, kde roste pro tuhle lokalitu a nadmořskou výšku neobvyklé rostlinstvo a v odhalené stěně kráteru je vidět navrstvení různých sopečných hornin – některé mají krásné rudohnědé a okrové barvy.
Čtěte také
Není to kráter, to jsme si mysleli špatně, je to vlastně lom, ale to jsme se dozvěděli až mnohem později, až když se v kraji objevily turistické značené cesty a informační tabule. Ani nevíme, komu dlužíme díky za to, že si dal tu práci a zapovězenou krajinu pod horou Dylení nám představil v souvislostech. Do roku 1989 tady bylo hraniční pásmo.
Topolová alej, rovná jako když střelí, přeškrtává pole a louky pod horou. Nejspíš lemuje cestu, ale odkud a kam ta cesta vede, se za časů hraničního pásma nedalo zjistit. Jednou jsme to zkusili a zastavila nás pohraniční stráž. Zeptala jsem se vojáků, jestli nevědí, zda vrchol pohraniční hory Dyleně je na české nebo na německé straně hranice. Opravdu jsem to nevěděla, mapu jsme neměli.
Čtěte také
Z toho, že neodpověděli, jsem usoudila, že vojáci to taky nevědí, ale dotaz si zřejmě vyložili jako součást našeho pokusu o ilegální přechod hranic a půl dne nás pak drželi před bytovkou, v níž sídlilo jejich velitelství, než usoudili, že si na nás nic nevezmou a pustili nás. Šli jsme tedy domů přes les; pod stromem spal pohraničník, samopal měl pověšený na větvi nad sebou. Mohli bychom mu ho klidně ukrást.
Topolovou alejí jsme se prošli, až když už hranice střežená nebyla; alej lemuje cestu z obce Salajna, kde staví vlak, do vesnice Palič. V Salajně jsou cenné hrázděné statky, v Paliči kostel svaté Anny, hřbitov a památník padlým v 1. světové válce. Hrázděné domy tu nejsou, většinu obce zabírá rozlehlý areál statku s obrovskými stodolami, chlévy, kovárnou, maštalí a sklepy. Součástí areálu je také takový bizarní zámeček.
Čtěte také
K obrovskému hospodářství patřila pole a pastviny široko daleko a taky ovocné aleje, které na jaře nádherně kvetou, a teď na podzim v nich chceme nasbírat jablka. Areál není úplně opuštěný, ale také není zcela využíván, a jeho stav a podoba vede k úvahám o současném zemědělství. Říkáme si, že by statku slušela nějaká menší čistá výroba, mlékárna nebo lihovárek či palírna pálenky z toho ovoce. „Šel bys do toho?“ ptám se svého dospělého syna. „Nešel,“ odpoví bez zaváhání. „K tomu by byla potřeba armáda otroků.“
Vlastně ano, z jedné přednášky v chebském archivu vím o příběhu z konce 2. světové války. Tehdy v paličském statku takoví otroci pracovali, byli to váleční zajatci, především Poláci, a jedna místní holka si s jedním z nich něco začala. Přišlo se na to, obvinili ji z hanobení rasy, oholili jí hlavu a hnali ji uličkou – polského čeledína pak lynčovali. To byla majitelem statku Kongregace sester Svatého Kříže, která tam pochopitelně měla svého správce. Nad maštalemi je v patře dodnes zachovaná řada okének od čeledníku – tam spali sezónní dělníci v dobách míru.
Čtěte také
Stojíme na prázdném dvoře, krajina klesá až na dno Chebské pánve a pak se zase zvedá hřebenem Krušných hor. Na horách se točí lopatky větrných elektráren a dole kouří tepelná elektrárna Vřesová. V zádech máme hranici, na níž nedávno znovu zesílily kontroly, myslíme na spousty lidí, kteří nemají kde bydlet, mohly by bydlet třeba i tady, ale co by tu dělali? Obec Palič má dnes 99 obyvatel a není tu nic, co by lidi uživilo. Krajina kolem je kulturní, nese zřetelné stopy lidské činnosti, ale kolik a jak jsme schopni k té kulturnosti přispět, na to hledá člověk odpověď těžko. Spadaných jablek jsou plné příkopy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
