25 let fungování oslavilo ostravské sdružení Vzájemné soužití

„V jedenácti letech jsem tam poprvé viděl pingpongový stůl. Líbilo se mi, jak tam bylo živo. S kamarády jsme tam chodili hrát, mnohdy jsem čekal i dvě hodiny, než na mě přišla řada, tolik nás tam bylo,“ vzpomíná Zdeněk Kroščen na dobu, kdy začal jako dítě navštěvovat nízkoprahové středisko v ostravské části Liščina.

Po třech letech tam začal dělat dobrovolníka a od roku 2008 nízkoprahové centrum na plný úvazek sám vede. Kromě zajišťování volnočasových aktivit lidé ze Vzájemného soužití také podporují romské děti ve vzdělávání – od doučování po zajišťování stipendií.

„Dost mě povzbudilo, když asi před rokem jedna dívka vystudovala s maturitou. Dokonce dostala vyznamenání od pana ředitele. Nyní studuje vysokou školu a doučuje děti. Dává jim příklad toho, že to jde. I pro mě, jako pro Roma, je odměnou to, že nám poděkovala, pracuje s námi a posouvá se ještě dál.“

Žhářský útok ve Vítkově byl zlomem

Vzdělání a vlastní snaha o zlepšení poměrů je to, co pomáhá romské komunitě dostat se tzv. nahoru a více se začlenit. Snaha ale často narážela na odmítavý postoj většiny, nebo jen obyčejný lidský strach. Jak se za poslední čtvrtstoletí poměry změnily podle zakladatele Vzájemného soužití Kumar Višvanatan?

Čtěte také

Policie zatkla podezřelé ze žhářského útoku ve Vítkově

„Česká společnost se podle mého hodně posunula dopředu. Došlo například k uzavření zákona na odškodnění za protiprávní sterilizaci. Česká republika to dokázala napříč politickým spektrem, včetně ČSSD, KDU-ČSL, ODS, ale i KSČM a SPD. Pro hlasovali všichni, proti byl jediný hlas. I to poukazuje na to, že národ chce podobné praktiky ukončit.“

Jedním z paradoxních zlomů ve vzájemných vztazích vidí Kumar Višvanatan ve žhářském útoku v roce 2009 ve Vítkově.

„Tenkrát byli všichni šokovaní z toho, kam až může extremismus v nás dojít. Nikdo z nás není svatý, ani já. Každý z nás má v sobě leccos. Ale neovládnout to, zdivočet, to je špatné. A když si národ uvědomil, že něco není pod kontrolou, znamená to, že to nemá v povaze. Společnost se mění, romská komunita jde nahoru. Je to dál než před patnácti lety,“ uzavírá Kumar Višvanatan s tím, že přede všemi stále leží dlouhá cesta.