2006 na Dálném Východě

Nad testem se dodnes vznáší oblak typické severokorejské mysterióznosti.

Stále není zřejmé, proč se k němu Pchjongjang odhodlal, když musel tušit, že odvetou budou sankce OSN (ty byly na Severní Koreu skutečně uvaleny). Chtěli si Severokorejci posílit pozici v jednáních se Spojenými státy? Chtěl si čtyřiašedesátiletý Kim Čong-il pojistit podporu severokorejské generality pro jednoho ze svých synů, jehož prý záhy označí za svého následníka? Rozhodli se Severokorejci rychleji pokročit k jaderné zbrani schopné bojového nasazení? I tím by se dala zkouška v Gildžu vysvětlit

Pokud při severokorejském rozhodování hrál nějakou úlohu třetí důvod, dočkal se Pchjongjang patrně zklamání. Západní odborníci se totiž kloní k názoru, že test v Gildžu nebyl příliš úspěšný. I to je ovšem pouhá spekulace založená na slabé síle otřesů půdy vyvolaných explozí.

Také je třeba připomenout, že Severokorejci neumějí jadernou nálož zmenšit natolik, aby ji mohli nasadit na své raketové nosiče

To ale vůbec neznamená, že jaderná zkouška v Gildžu může být bagatelizována. Její dozvuky nelze měřit pouze intenzitou záchvěvů půdy. Mohou být dlouhodobé, a to pro celý region. Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan nasbíraly řadu zkušeností z letitého civilního jaderného výzkumu. Po testu v Gildžu se musejí vážně zamyslet na tím, zda by neměly samy usilovat o atomovou zbraň. Experti tvrdí, že technicky by to pro žádný z těchto tří států nebylo obtížné.

K debatě o tom, zda si má jejich země jadernou zbraň pořídit, už vyzvalo několik japonských politiků, včetně ministra zahraničí Taróa Asa. Tento ostřílený politický veterán se dostal i do vlády nového premiéra Šinzóa Abeho, která zemi s druhou největší ekonomikou na světě začala řídit koncem září. Abe, první předseda japonského kabinetu, který se narodil po druhé světové válce, má pověst

Abe je pro větší zapojení japonských vojáků do mezinárodních misí, ale bylo by zcestné vidět v tom oživování japonského militarismu. Abe tím jen odpovídá na volání Organizace spojených národů i západních státníků. Ti už léta tvrdí, že Japonsko musí při své politické a hlavně ekonomické váze převzít mnohem větší díl odpovědnosti za zklidňování regionálních konfliktů.

Japonské hospodářství, v minulém desetiletí stižené poklesem, pokračovalo za obou letošních premiérů, jak za Abeho, tak za jeho předchůdce Džiničiróa Koizumiho, ve vzestupu.

Výrazně rostla i ekonomika Číny, země, která je dnes poprávu považována za

Čínský ekonomický růst se od devadesátých let s několika zanedbatelnými výkyvy drží u hranice desíti procent. V pozadí je několik faktorů, samozřejmě hlavně stoupající domácí i zahraniční poptávka po čínském zboží (Číně se lépe než Evropě daří pronikat na nové trhy, například na ty africké). Pomohlo také, že čínská vláda včas rozeznala důležitost financování hospodářské infrastruktury. Dnes na její dobudování Peking vynakládá částku odpovídající pětině čínského hrubého domácího produktu. To pomáhá udržet zájem zahraničních investorů. A díky tomu může čínská ekonomika každoročně počítat se zahraničními investicemi ve výši zhruba šedesát miliard dolarů.

V čínské politice byl letošní událostí číslo jedna pád člena politického byra komunistické strany a stranického šéfa čínské ekonomické metropole Šanghaje. O funkce Čchen Liang-jü přišel kvůli obvinění z korupce. Peking léta opakuje, že při posuzování korupce měří všem stejně, a to i těm nejvýše postaveným osobám. U Čchena však zásadní roli hrálo něco jiného. Byl chráněncem někdejšího muže číslo jedna Ťiang Ce-mina a Ťiangovu nástupci Chu Ťin-tchaovi se hodilo dokázat, že tím, kdo Číně nyní vládne, je opravdu Chu - a nikoli nespokojený důchodce Ťiang. Je to stará, osvědčená a Číňanům srozumitelná taktika: Dobře vedený úder proti nižší figuře spolehlivě otřese pozicí figury vyšší.

Za vysoce pozoruhodné lze považovat čínské mlčení kolem dvou kulatých výročí - květnových čtyřiceti let od začátku Kulturní revoluce a zářijového třicetiletí od úmrtí Mao Ce-tunga. Na výročí si komunistické státy potrpí. Ovšem současné čínské vedení zjevně usoudilo, že Maa a už vůbec ne Kulturní revoluci nelze pro jejich rozpornost vydávat za vzor.

Není to jediný doklad pragmatismu režimu, který dávno přestal uvažovat výhradně ideologicky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .