Vůně je předzvěst, varovný i přitažlivý signál našich chutí, říká Pavel Maurer
Čichám si k prstům a cítím čerstvě vykuchanou rybu. Mohl bych si je rychle umýt. Dokonce znám trik s kovovým mýdlem, které z vás tu rybinu dostane lépe než kdejaké parfémované mýdlo. Ale já nechci, mně ty prsty voní dobrým jídlem.
Mám rád, když mi voní ruce cibulí a česnekem, které se mi dostaly pod kůži, když jsem je najemno krájel. Jsou to první poslové našich chutí. Pokud mi potravina nevoní na mých prstech a zelenina či jiná surovina není přirozeně spojena s mým tělem, tak jak mi to má pak chutnat? To by nebylo přirozené. Je to podobné jako s parfémy.
Někdo používá Diora jiný Bosse, ale když se mu vhodně nespojí s vlastním pižmem, je to na draka! Dívka si na tvář nanese živé květy z fialek za pár korun a šíří kolem sebe nádherné, přitažlivé aroma. Prostě se to nějak dobře spojilo dohromady.
Tak to je i s jídlem! Některé vůně nám signalizují úžasný kulinární zážitek a jiná jídla nemusíme ani ochutnat a už podle závanu z hrnce víme, že tudy naše cesta nevede.
Rybě se podívejte na oči, číšníka se ptejte. Sedm rad pro gastroturisty od Pavla Maurera
Celé prázdniny jsem vám doporučoval co nejzajímavějšího nebo tradičního byste měli ochutnat na svých dovolených v zahraničí. Projedli a propili jsme se společně Dánskem, Itálií, Španělskem, Francií, bývalou Jugoslávií, Řeckem, Sardinií, Švýcarskem, Slovenskem i dalšími zeměmi. Dnes už vám nebudu doporučovat fondy, ravioli, nakládaný lišejník ani uzenou prasečí nožičkou plněnou husími játry. Spíše bych se pokusil shrnout, na co si máme jako turisté dát pozor.
Vůně jako předzvěst i vzpomínka
Například to, že Japoncům páchne modro-plísňová niva jako tchoří ocas – to ještě neznamená, že my se po ní nemůžeme utlouct! Konečně, my zase tolik nevyznáváme syrovou rybu na jejich typickém sashimi. Vůně je předzvěst, varovný i přitažlivý signál našich chutí a dříve než pusou – vždy jíme očima a nosem.
Když jsem promarňoval rok svého života na žižkovském gymnáziu v krásné severomoravské Opavě, přezdívali mi někteří moji spolužáci „čichač”. Bylo to spíše potupné, pejorativní, hanlivé. Smáli se mi, protože jsem chodil dost v předklonu a vystrkoval svůj dlouhý nos.
Styděl jsem se, ale současně jsem vnímal všechny možné vůně, aromata i odporné pachy nejspíš trochu intenzivněji než ostatní. Odborně se tomu neříká čichač, ale olfaktorik, tedy člověk, co je extrémně citlivý na vůně, vnímá je silně a také si je dost dobře pamatuje. Tak to jsem asi byl já.
Trocha té olfaktorické citlivosti bývalého čichače mi zbyla doposud. Pamatuji si nejen vůni některých jídel nebo bylinek, ale třeba i vůni dívky, se kterou jsem měl rande před čtyřiceti lety. Teď ani nevím, jestli je to dar boží nebo ďáblovo prokletí? Každopádně, občas jdu kolem restaurace a už na chodníku, když nasaji místní odér, je mi naprosto jasné, že do tohoto lokálu už asi nikdy v životě nevstoupím!
