Kvůli knize o stalkingu se přihlásila na Tinder. „Vyděsilo mě, jak snadno se vám cizí člověk dostane do života,“ přiznává spisovatelka Jašová

30. březen 2025

Největší audioportál na českém internetu

Spisovatelka Jana Jašová | Foto: Patricie Strouhalová, Český rozhlas

V mých knihách nejsou detektivové ani potoky krve. Termín mystery thriller na mé příběhy sedí nejvíc, zamýšlí se spisovatelka Jana Jašová

Za svoje detektivky sbírá jedno ocenění za druhým. Za knihu Krutý měsíc získala Magnesii Literu i Cenu Jiřího Marka. Úspěšné jsou ale i její překlady z angličtiny. Přeložila více než tři stovky beletristických titulů jak pro děti, tak pro dospělé. Překládá i non-fiction literaturu. Proč se k psaní dostala profesionálně až po padesátce? Proč je pro ni překládání na rozdíl od psaní relax? A kde hledala inspiraci pro svoji knihu o stalkingu?

Tři knihy ti vyšly už v 90. letech. Naplno se ale psaní věnuješ až teď? Co všechno se muselo stát, aby ses mohla stát spisovatelkou?

Asi jsem potřebovala najít to, co Virginie Wolfová nazývá metaforicky vnitřní pokoj. Tedy nejenom prostor jako místo, ale také finanční zabezpečení a čas pro tvorbu. Když jsem měla malé děti a byla jsem rozvedená, běhala jsem jako křeček v kolečku, abychom se uživili, a na psaní jsem neměla kapacitu. Změnilo se to, až když mladší dcera dodělala vysokou školu.

Čtěte také

Co jsi četla jako malá?

Jako malá jsem začínala Agathou Christie. Přečetla jsem ji celou. Kolem 12 let jsem pak objevila francouzského autora Sébastiena Japrisota, jehož mystery thrillery, mě uchvátily. Navíc on měl v každé knize silnou ženskou postavu, která se dostala do nesnází a musela to vyřešit. A to mě tak uchvátilo, že jsem si už tehdy říkala, že bych takto chtěla psát.

Co je vlastně mystery literatura?

Trochu mě mrzí, že u nás pro to nemáme výraz. Přesně to totiž vystihuje to, co píšu já. V mých detektivkách nejsou detektivové. Na čistokrevný thriller jsou mé příběhy málo thrilling. Není tam příliš násilí, akce, honičky v autech nebo potoky krve. Výraz mystery naopak moje knihy vystihuje velice přesně.

Vloni jsi dostala Magnesii Literu za Krutý měsíc. Jaké to je si sednout a začít psát úplně nový příběh?

Během vyhlašování cen jsem už měla rozepsanou poslední knížku Dravé zvěři napospas. A zatímco do té doby se mi psalo velmi lehce, po Magnesii Liteře jsem se úplně zasekla. Cítila jsem tlak, že všichni na to čekají. A bála jsem se, že se to nepovede, že lidi zklamu. Bylo to mnohem horší než psát si jenom tak sama pro sebe, když nikdo nic nečeká.

Čtěte také

Poslední příběh je o ženě, která je stalkovaná. Kde hledáš inspiraci?

Tento příběh byl úplně první, který jsem chtěla napsat. Nakonec mi ale téma nepřišlo dost nosné, takže jsem to odložila. Časem mi to ale bylo líto, protože mě bavily postavy, měla jsem vztah ke Kokořínsku, takže mě napadlo to propojit ještě s jednou dějovou linií, se zmizelou kamarádkou. Teprve pak jsem měla pocit, že to funguje, a dokázala jsem to dopsat.

Nápady ale sbírám leckde. Něco někde slyším, někdo mi něco vypráví, zaslechnu útržek telefonního hovoru někde v tramvaji a už si domýšlím, co je za tím...

Ty jsi se přihlásila i na Tinder. Ale jenom na chvíli. Proč?

Bylo to vyloženě z rešeršních důvodů, protože jsem chtěla zjistit, jak seznamování dnes funguje. Nahlásila jsem to doma, abychom neměli tichou domácnost, ale za pár hodin jsem se musela s hrůzou odhlásit, protože navzdory nestylizované fotce – nenamalovaná, v domácím oblečení – mi přišlo asi 700 lajků. Vyděsilo mě, že je mužům jedno, jak žena vypadá a kolik jí je let.

Doba se posunula. Pro mladé je to asi běžný způsob seznamování. Přesto mi to pořád přijde trošku nebezpečné. O člověku nevíte kromě jeho přezdívky nic. On se vám přitom velice snadno může dostat do života a už se ho nezbavíte.

Všechny tři tvoje detektivky – Znič to jméno, Krutý měsíc, Dravé zvěři napospas – se místy blíží severským detektivkám. Tušíš, proč jsou severské detektivky tak oblíbené?

Čtěte také

Já sama severské detektivky miluji. Je to ale velmi široký pojem. Samozřejmě existují detektivky plné násilí a brutalit jako třeba poslední dobou píše Nesbo. Pak tam jsou ale i hravé intelektuální kusy, které píše třeba Adler-Olsen a které se podobají více anglickému stylu.

Ty moc ráda plaveš. Dají se při plavání psát i knížky?

Dají a úplně to miluji. Když ponořím hlavu pod hladinu, neslyším mobil ani hlasy, a jen nechávám rodit nové nápady nebo dotahuji už porozené. Nic si ale nezapisuji. Nejsem autorka, která by si dělala poznámky. Kdybych si to zapsala, umřelo by to. Takže buď si to pamatuji a pak to má nějakou životaschopnost a dám to do knížky, nebo to zapomenu, z čehož usoudím, že to nestálo za to.

Jak se dá oddělit vlastní psaní od překladů?

Na překladech je vzrušující, že už to někdo vymyslel. Překládání je pro mne tím pádem obrovský relax, protože vím, že už je to vymyšlené. Jenom to musím převést do správného jazyka. Hezké je také to, že každá knížka je jiná. Člověk nikdy neví, co tam na něj bude číhat za jazykový oříšek. 

Jaké knihy nemůže Jana Jašová překládat? A dá se psaní naučit? Poslechněte si celý rozhovor.

Související